VIDEO: Falošná správa o smrti študenta Martina Šmída počas demonštrácie 17. novembra 1989, zákulisné hry mocných a manipulácia davu (dokumentárny film z cyklu Utajené příběhy českých dějin)

17.11.2023 | 10:30
  13
Krátky dokument odvysielaný českou vzdelávacou televíziou Prima Zoom poukazuje na rôzne fámy a mystifikácie, ktoré sa rozšírili v prelomových okamihoch novembra roku 1989 v bývalom socialistickom Československu. Následné udalosti po páde komunistického režimu u nás a inde výrazne ovplyvnili dianie vo svete. Boli tieto mystifikácie šírené úmyselne a konkrétnymi skupinami, alebo spontánne? Správa o smrti Martina Šmída v novembri 1989, správy o streľbe počas tzv. insigniády v roku 1934, mystifikácia, vďaka ktorej bola pražským povstalcom v roku 1945 poskytnutá pomoc Vlasovcov atď.

Studentskou demonstraci přivedl 17. listopadu na Národní třídu agent StB Ludvík Zifčák, který pak sehrál roli údajně zabitého studenta Šmída. Podle dokumentu Utajené příběhy českých dějin bylo předání moci v listopadu 1989 směsí spontánních událostí a předem připraveného scénáře.

Mladý poručík Státní bezpečnosti (StB) Ludvík Zifčák, později mrtvý student Martin Šmíd, v průvodu 17. listopadu 1989 vystupoval jako studentský aktivista Milan Růžička. V průběhu demonstrace se dostal do čela průvodu a směroval ho na Národní třídu. S touto základní tezí pracují tvůrci dokumentu Utajené příběhy českých dějin vysílaného na Prima ZOOM.

Podle Utajených příběhů českých dějin ovšem Zifčák nebyl pouhým agentem. Byl tzv. zakrytým příslušníkem ministerstva vnitra s novou identitou a zároveň byl také „rezidentem“, tedy řídil síť agentů podobného zaměření. Ti měli být jako členové Socialistického svazu mládeže (SSM) a studenti vsazeni do opozičních studentských hnutí. „Tato skupina měla pod krycím označením agentura F přijít ze severní Moravy. Jedno z jejich setkání mělo mimochodem probíhat v hotelu ve Slušovicích,“ říká dokumentarista Adam Kretschmer.

Fiktivní studentské hnutí

Vedle autentických studentských formací tak vzniklo pod kuratelou Státní bezpečnosti takzvané Nezávislé studentské sdružení. Šlo vlastně o zpravodajskou operaci pod vedením Ludvíka Zifčáka alias Milana Růžičky, studenta Vysoké školy báňské. Zifčák spolu se svými dvěma kolegy – Váňou a Fialou – kontaktoval špičky disentu, jmenovitě Petra Uhla, Jaroslava Šabatu a Václava Bendu. Mezi vedením fiktivního studentského hnutí a špičkami disentu pak probíhaly i schůzky.

Zifčák také přiznal zapojení sovětských agentů do celé operace. Rozkaz, který obdržel, podle něj měl dvě části – jedna část byla předstírat mrtvého studenta, podle druhé části rozkazu měl zmizet v Sovětském svazu s novou identitou. K tomu ale nikdy nedošlo a Ludvík Zifčák zůstal v Československu, kde byl po pádu totality odsouzen a odseděl si 8 měsíců ve vězení.

Demonstrace na Národní třídě

Co se vlastně vpodvečer 17. listopadu v ulicích v ulicích Prahy odehrálo? Průvod došel v čele s provokatérem Zifčákem-Růžičkou až na Národní třídu, kde proti němu tvrdě zasáhla policie. Nebylo těžké uvěřit zprávě, že na místě zahynul student matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd. Na místě navíc někteří účastníci viděli ležet přikryté bezvládné tělo. Šlo o živého a zdravého „Milana Růžičku“, který mrtvého studenta Šmída jen hrál. Aby bylo utajení dokonalé, musel Zifčák svou pravou identitu skrývat i před většinou zasahujících policistů. Schytal proto při zásahu několik ran.

Podle Zifčáka bylo na demonstraci několik dalších domluvených osob, které měly informaci o ubitém studentovi šířit a dostat ji k západním médiím. První šiřitelkou této zprávy i byla tajemná účastnice demonstrace Drahomíra Dražská, kterou pamětníci charakterizují jako labilní osobu a příležitostnou narkomanku. Přesto byla zaměstnána v telefonní ústředně podléhající dozoru ministerstva vnitra a na vedlejší úvazek pracovala na vrátnici kolejí matematicko-fyzikální fakulty, kde bydlel „student“ jménem Martin Šmíd. Dražská tvrdila, že Šmíd byl jejím kamarádem a že ho při demonstraci ubili policisté.

Účinek poplašné zprávy

Dezinformaci od ní převzala disidentská rodina Paynových, která ji předala disidentovi Martinu Uhlovi. Ten se svou manželkou Annou Šabatovou prostřednictvím Východoevropské informační agentury (VIA) vypustili tuto zprávu do světa.

Informace se brzy objevila ve vysílání Svobodné Evropy, kde krátce po jejím odvysílání pravdivost zprávy potvrdil anonymní telefonista tvrdící, že je zdravotníkem v nemocnici Na Františku, do níž prý byl 17. listopadu skutečně dovezen mrtvý student.

Martin Šmíd ale neměl být jedinou obětí zásahu na Národní třídě. Francouzská AFP hovořila až o čtyřech mrtvých, což vyvracela československá televize. Všechny tyto poplašné zprávy zradikalizovaly veřejné mínění, na čemž zřejmě měla zájem jak politická opozice, tak StB.

Vnést světlo do tehdejších událostí by podle dokumentu Utajené příběhy českých dějin mohli pamětníci schůzky na britském velvyslanectví, kde se večer 17. listopadu na soukromé večeři nacházela Anna Šabatová, Petr Uhl a Jan Urban (tehdejší disident, dnes publicista). Ti o setkání později hovořili jako o soukromém narozeninovém večeru.

Mohl být 17. listopad dopředu naplánován?

Už 14. listopadu do Prahy přiletěl generál Gruško, náčelník Správy kontrarozvědky KGB SSSR, který měl schůzku v generálním štábu Československé lidové armády (ČSLA) a měl celé období „hlídat“ z vojenského hlediska.

Zároveň se měl 16. listopadu Ludvík Zifčák sejít s šéfem pražské správy StB Jiřím Bytčánkem, který ho informoval, že na společné večeři, jež se údajně konala o den dříve, byli první náměstek ministra vnitra generál Alois Lorenc, vedoucí 13. oddělení ÚV KSČ Hegenbart a plukovník Karel Vykypěl, a bylo rozhodnuto, aby Zifčák sehrál roli mrtvého studenta. S touto myšlenkou tedy mohl přiletět Gruško už ze Sovětského svazu.

Kolik bylo Martinů Šmídů?

Ve skutečnosti studovali na matematicko-fyzikální fakultě dva studenti jménem Martin Šmíd. První pocházel z Berouna a na demonstraci vůbec nebyl. Druhý se demonstrace zúčastnil a uvedl, že šel s průvodem až do konce. Oba kontaktovala československá televize 19. listopadu, ale její zpravodajství bylo tehdy tak nedůvěryhodné, že velká část veřejnosti jejím informacím nevěřila.

Dražská i část disentu šířili dezinformaci dál. V rozhovoru z roku 2009 Dražská svou spolupráci s StB popřela s tím, že zpráva o Šmídově smrti byl její vlastní výmysl. Je otázkou, proč zpráva o údajné smrti studenta na Národní třídě zapůsobila tak alarmujícím způsobem, když například při obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 bylo více skutečných mrtvých. Případný mrtvý z Národní třídy by byl ale zabit rukama vlastních československých bezpečnostních složek. „A to je něco, co už nemohlo oslabené vládnoucí komunistické nomenklatuře projít,“ říká Jaroslav Bašta, politik, diplomat a signatář Charty 77.

K urychlení spádu událostí se tedy oběma stranám hodila lidská oběť – ať fingovaná, nebo skutečná. V roce 1989 už velká část nomenklatury spolupracovala s lidmi kolem Gorbačova a Rudolf Hegenbart později uvedl, že už na jaře 1989 někteří komunisté otevřeně mluvili o tom, že se do nejvyšší státní funkce počítá s Václavem Havlem. Události 17. listopadu tak mohly být syntézou nečekaných a nahodilých chaotických událostí, stejně jako událostí předem připravených.

Viac vo videu:


Spontánna revolúcia alebo vopred plánovaný kolaps komunistického bloku?

Základnou mystifikáciou je podľa autora knihy "ANALÝZA 17. LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989" - Miroslava Dolejšího (1931 – 2001) - tvrdenie, že 17. 11. 1989 došlo v Československu k spontánnej revolúcii obyvateľstva proti vláde KSČ.

„Podle scénáře, vypracovaného KGB a akceptovaného CIA, začala příprava disidentů v celé východní Evropě. Nejméně obtížná byla tato akce v Československu, kde byla již v normalizačních prověrkách let 1969 až 1970 vytvořena z bývalých funkcionářů KSČ dostatečně početná strategická záloha pozdější opozice, disentu a „nových mocenských garnitur“. Vytvořením Charty 77 dne 1. ledna 1977 pod přímou patronací KGB a StB byl tento proces obratně završen,“ vysvetľuje Dolejší.

Tento politický prevrat bol podľa neho pripravovaný od júna roku 1988. Svoje tvrdenia podopiera v ôsmych bodoch:

 

1) K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným, dezorientovaným a víceméně loajálním obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa – SSSR, jejíž síla nebyla otřesena.

2) Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran – více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy programů, přesun skrytých kádrových rezerv do vedení a naopak, atd.).

3) Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž někteří členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak, často formálně, pronásledováni či krátce před převratem vězněni, což bylo taktické opatření pro získání věrohodnosti a popularity před veřejností, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem.

4) Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocením Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocení Německa a byly s ním synchronizovány.

5) Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzivnění protestních akcí proti vládám, přesun zcela neznámých lidí do vedení opozice v Československu nebo do jejího aktivu a jejich horečná popularizace uvnitř prostředí i navenek (Jan Urban, Alexandr Vondra, Michal Žantovský, Jiří Křižan, Tomáš Hradílek, Josef Vohryzek, Jan Litomiský, Stanislav Devátý, Bedřich Koutný, Josef Bartoš, Karel Freund, Pavel Bratinka, Petr Burian, Arnošt Kohút, Lubor Kohout, Michal Kocáb, Petr Placák, Tomáš Dvořák, Hana Marvanová, Jana Petrová, Eva Vidlářová, Petr Pospíchal, Jan Honner, Jaroslav Cuhra, Hana Holcnerová, Jiřina Šiklová, Zdeněk Kotrlý, Miroslav Kvašňák, John Bok, Daniel Kroupa, Ivan Mašek, Jaroslav Mlčák, Pavel Muraško, Pavel Nauman, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Otakar Veverka, aj.), zakládání nových opozičních skupin pod kontrolou StB nebo armádních složek, které převzaly režii událostí do svých rukou, atd.).

6) Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád. Mocenskou stabilitu během změn probíhajících ve východní Evropě zajišťovaly všude armádní složky řízené sovětským GRU, rozvědkou generálního štábu Rudé armády.

7) Prohlášení všech převratových vlád o národním porozumění nebyly aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich další účasti na moci. Byla diktována dohodami SSSR- USA (KGB – CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam /1976/, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly.

Účast disidentů v tzv. Hnutí za lidská práva (Jan Dus, Dana Němcová, Heřman Chromý, Marie Rút Křížková, Stanislav Penc atd..) pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a jejich kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je na první pohled patrné.

8) Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR – USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný.

 

Celú knihu "ANALÝZA 17. LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989" si môžete prečítať TU.

 

Zdroj: YouTube FTV Prima / zoom.iprima.cz / InfoVojna



 



Zobraziť ďalšie

Zaujíma nás Váš názor:

Program rádia
Zmena programu je vyhradená.

  • Bez programu

Tipy a rady


 

Zaujímavosti