V roku 2022 odišiel na Ukrajinu, aby tam zadarmo a dobrovoľne trénoval ukrajinských vojakov. Strávil medzi nimi rovných šesť týždňov. Po návrate do Českej republiky sa rozhodol natočiť video, v ktorom podrobne opisuje svoje skúsenosti, zážitky a postrehy – byrokraciu, nedostatočnú pripravenosť vojska, či chaos, ktorý vládne v ukrajinskej armáde.
O politicky nekorektnej téme, osobnej motivácii i pohľade na konflikt, ktorý by sa mohol preniesť do vojnychtivej Európy, sa Lucia Žatková rozprávala s inštruktorom streľby a majiteľom e-shopu so zbraňami JANOM ŠAFAŘÍKOM.
Jedna dôležitá otázka na úvod – keď sa človek vyberie do vojny, musí si vybrať stranu, ktorú bude hájiť a za ktorú bude bojovať. Podľa čoho si si vybral stranu ty? Čo si vedel o dlhoročnom krvavom konflikte na Donbase predtým, než si sa rozhodol vybrať si stranu, ktorú si považoval za správnu? S akými vstupnými informáciami a s akým presvedčením si tam šiel?
Je to velmi prosté. Mně nijak netrápí jakákoli ideologie kohokoli. V první řadě – nechovám žádnou zášť vůči Rusku, nebo něco takového. Nicméně, Česká republika se situovala na Západ a Ukrajina též. Západ jde proti Rusku a takhle to je nastaveno. Takže pro mně čistě z toho praktického hlediska bylo mnohem jednodušší jet na Ukrajinu místo do Ruska. Jel jsem proto, abych získal nějaké informace o tom, co se tam vlastně děje. A jediná možnost, jak získat informace a potom se vrátit zpátky, byla jet na ukrajinskou stranu. Nemyslím si, že bych měl možnost nějakého volného pohybu a dalšího podnikání, kdybych jel do Ruska. Pokud vím, tak Rusko oficiálně označilo Českou republiku za nepřátelskou zemi.
Vo videu si spomínal, že na správach v médiách ti od začiatku „niečo nesedelo“, preto si sa vybral situáciu preskúmať…
To je určitě jeden z důvodů. Abych se podíval na vlastní oči, protože jinak je to vždycky jenom zprostředkovaný pohled nějakého novináře, nikdy to není z první ruky. Vždycky je to přefiltrované přes nějaký emocionální filtr. Každý problém má dvě strany a já jsem nedostával dost informací z té druhé – v čem jsou špatní zase Ukrajinci. Slyšel jsem jenom to, že Ukrajinci jsou ti nejlepší od vynálezu kola, že jsou „topový“, jsou nejlepší na světě a všechno na Ukrajině je super. Nicméně, nedostávala se mi informace, co je s nimi špatně. Protože všude je něco dobře a něco špatně. Jakmile slyším jenom jednu stranu, tak začnu být podezřívavej.
Zbalil si auto, naložil zbrane, zamával Českej republike, vycestoval na Ukrajinu…?Ako si vedel kam a za kým ísť, kde a komu sa „prihlásiť“? Bolo to celé nejako oficiálne koordinované? Pomáhala ti v tom česká strana?
Vzniklo to tak, že jsme v dřívějších měsících právě na Ukrajinu vezly humanitární pomoc, nějaké lékárničky a tady tyhle věci. Skrz lidi, které jsme tam potkali, kteří řešili humanitární pomoc a vozili je přímo těm chlapům na frontu, jsem získal kontakty na další lidi a jejich velení. Tak jsme to propojili. Oni mi dodali potřebné papíry, abych mohl přijet, abych nikde nestál v řadách. Nepodepsal jsem žádný vojenský kontrakt, takže jsem v žádném případě nebyl oficiální součástí ukrajinské armády. Třeba, že mám licenci na obchodování se zbraněma, tak nemám licenci na obchodování s vojenským materiálem. A protože Ukrajina je teď oficiálně ve válce, tak jakákoli zbraň, třeba i ty obyčejné, malé, se považují za vojenský materiál. A tím pádem jsem je vyvézt nemohl. Nicméně jsem si mohl vzít svoje optiky, termální zaměřovače a všechny tyhle věci kolem na samotné zbraně. To jsem taky udělal.
Na Ukrajine si pôsobil ako inštruktor streľby, sám si ale nebojoval. Bola to tvoja prvá „zahraničná cesta“?
Tohle byla rozhodně moje první zkušenost. Těch válek tady není tolik, abych se mohl k něčemu „přichomejtnout“. V roce 2014 jsem byl moc mladej. A třeba do Afgánistánu bych se ani nedostal bez předchozí vojenské služby, kterou nemám. Systému nedůvěřuju vlastním životem a schopnostmi, takže jsem se do ozbrojených složek ani nikdy nehlásil.
V ktorých lokalitách a ako ďaleko od miesta ostrých bojov si sa pohyboval?
Prví lokalita byla oblast Doněcka, Doněcká republika. Potom je tam město Doněck – lidi to zaměňují. Byla to oblast, kde jsou města Bachmut, Avdijivka a Pokrovsk. Takový trojuhelník – Pokrovsk je v týlu, vzadu, Bachmut a Avdijivka jsou místa, kde se bojuje. V Bachmutu jsem byl jenom chvíli, byl jsem tam zavézt nějaké věci. V Bachmutu kolem padali granáty, takhle blízko jsem tomu byl. Následně po tom, co jsme nebyli spokojení s přístupem velících důstojníku k celé té situaci a zdálo se, že tam žádné zlepšení nebude, jsme jasně vyhodnotili, že chceme být k užitku. A to v Doněcku určitě nebudeme. Byli jsme nevyužití. Trénovalo s námi třeba šest až deset lidí, přitom ten potenciál byl mnohem, mnohem větší. U vojáků jsme viděli nezájem, nechuť cokoliv dělat. Tohle vydržíš jenom určitý čas. Jakmile vidíš lidi, kteří týden neudělali vůbec nic, ale vůbec nic…Pořád se snažíš a už skoro nasílu lidem cpeš něco, co jim může zachránit život, tak tě to přestane bavit. Mávneš nad nima rukou a řekneš – tak si tady klidně umřete, mně už je to fakt jedno. Doněck byl teda první místo, následně jsme dostali kontakt na batalion nad Kyjevem. Zhruba každé tři měsíce mění kvůli dronům a bezpečnosti dům, ve kterém mají základnu. Já jsem byl v městě Kozelets, to je zhruba hodinu nad Kyjevem. Tam jsme trénovali CQB, Close-quarter combats. Bylo to 570 lidí, 570 střelců bez těžké techniky, kteří by měli být v případě potřeby nasazeni do Kyjeva, aby bojovali o město. Na 570 lidí byly v jednotce 4 odstřelovači.
V tvojom videu, ktoré obehlo sociálne siete, podrobne popisuješ skúsenosti, ktoré si na Ukrajine nadobudol za šesť týždňov. Popisuješ situáciu, ktorá vládla v armáde – mizerná morálka, vojaci, ktorí celé dni hrajú hry na mobiloch, chaos, mizerná pripravenosť, byrokracia, nezáujem…Ako to tam vyzeralo? Ako v tomto prostredí a v tejto atmosfére vyzeral tvoj úplne bežný, tréningový deň?
Zpravidla se vzbudíš dřív než všichni ostatní, vstával jsem kolem šesté. Jdeš si sednout do kuchyně a čekáš třeba na osm hodin, půl devátou, než někdo začne cokoli dělat. V tu chvíli byl vedoucí důstojník zpravidla pryč. Ten člověk v jednotce nad Kyjevem byl velmi snaživej, to mu musím nechat. Všichni se začnou zvedat z postele, je snídaně. Snad kolem jedenácté – dvanácté přijde velící důstojník se zadáním toho, co se ten den bude dít. Někdy přijde v deset, nebo spíš v jedenáct, někdy přijde v jednu, protože do té doby řešil, jak se to všechno bude dít. On sám dostal nějaké zadání, dostal „zelenou“ na plán toho dne a až v tu chvíli může začít řešit propriety k tomu, aby se tak stalo. Řekněme, že v 9:30 dostal zelenou na to, že v ten den můžou vojáci trénovat. Hnedka teda skočí a začne „řešit“ – jestli si třeba může půjčit auto, protože oni tam svoje osobní používat nemůžou. Nevzpomínám si proč, ale důvod tam byl. Nejenom, že musí sehnat auto, musí do něho sehnat ještě benzín. Taky nešlo použít svůj „osobní“ benzín. Kdyby tak udělali, tak kilometry, které zapisují do deníků, by neseděli s benzínem, který vyfasovali. To byl zase administrativní problém, zase to nebylo možný. Pokud jsme chtěli jít někde střílet, bylo třeba sehnat střelnici, což byl další problém. A všechno tohle řešil jeden velící důstojník baráku, kde jsem byl já a kde bylo zhruba dalších třicet lidí. Všechno zařizuje jeden člověk, který toho má úplně nad hlavu. Sehnat střelnici? Obrovský problém. Na střelnici, kam jsme měli jet, jsme se nedostali, protože člověk, který ji řídil, měl dovolenou. I když jsem se mu dovolal, tak nás poslal do prdele s tím, že to řešit nebude a můžeme si promluvit třeba za deset nebo čtrnáct dní, až se vrátí. Na střelnici nebyl žádný jeho zástupce, se kterým by se to dalo řešit. Nakonec jsme řešili jinou střelnici, obrovský tréninkový polygon, který se domluvil na další den. Po známosti. Mimo oficiální cestu, protože k využití střelnice bylo třeba souhlasu generála celé severní armády. Odjeli jsme s odstřelovačema třeba v jednu, půl druhé a o půl čtvrté už byla tma. Takže jsme tam postříleli možná hodinu a půl a pak jsme zase jeli zpátky. A domluvit tuhle střelnici – tu cestu, to auto, ten benzín…Trvalo to hrozně dlouhý čas a dalo to hroznou energii na to, aby jsme tam nakonec mohli být jenom hodinu a půl. A další den to už zase nebylo možný, tam jsme zase narazili. Řekl jsem, podívejte – máte mě jako instruktora, máte do čeho střílet, protože jsem vám tady přivezl nějaký železa, jinak byste nic neměli. Máte náboje, které jsem stáhl z Doněcka, jinak byste neměli čím střílet, protože jste každý dostali jednu krabku nábojů a ta vám má vydržet do konce války. Máte domluvený auto a máte domluvený benzín. Co jsem ale nevědel je, že tohle auto a tenhle benzín se musí domlouvat na každý den zvlášť! Na další den nebylo domluveno nic a muselo se to udělat znovu. Prostě, obrovský problém cokoli zařídit. Jak jsem říkal v tom mém videu – na každých devět lidí, kteří se válej, je jeden člověk, který se snaží. Bylo mi hrozně líto těch, kteří se snažili, protože jim do toho každej házel vidle. Bylo na nich vidět, jak jsou z toho už zoufalí a úplně vyšťavení z energie. Začal jsem to pozorovat i na sobě. Pořád jsme se snažili, už nasílu jsme jim tlačili tu pomoc, aby něco uměli. Jakmile by válka přišla přímo do Kyjeva, tak aby zvyšovali šance nejenom na obranu svého života. To má návaznost i na samotnou jejich práci. Tohle byli třeba lidi, kteří jsou pověření tím, že mají čistit město samotné. A pokud ti lidi nemají schopnosti, začnou mít strach, začnou to řešit velmi zkratkovitě a nebezpečně. Například – když máš místnost a máš trénink a taktiky, tak do té místnosti vejdeš způsobem, kdy minimalizuješ civilní ztráty pokud tam je někdo, koho nechceš střelit. Pokud máš strach a nemáš schopnosti, tak tam prostě mrskneš granát. Až pak tam vejdeš a uvidíš, kdo tam byl. A to samozřejmě přináší obrovské množství civilních obětí. Tuhle informaci jsme prostě nebyli schopni komunikovat. Zdá se, že jim to bylo jedno.
Koho tam potom vlastne chránia, keď nie civilistov, vlastné obyvateľstvo?
V tomto případě to není zlý zájem, že jim nešlo o civilisty. Ale jednoduše intelektuální krátkozrakost a lenost.
Čo ťa v rámci všetkého, čo si zažil, šokovalo najviac?
Když bych to měl shrnout, tak nedostatek velení. Lidi jsou lidi, ať už se jedná o Ukrajince, nebo o Čechy. Pokud bych Čechům dal 114 tisíc měsíčně, dal jim pušku, maškáče a neřekl jim, co mají dělat, tak to dopadne úplně stejně, jako s těmi Ukrajinci. Budou sedět na zadku, budou hledět do telefonů, budou hrát hry a snažit se zabít nudu. Takže já rozhodně viním vedení a velení celé situace. Ten zdroj je vlastně úplně jednoduchej – oni tam nemají aplikovanou tu západní vojenskou strukturu. Mají tam strukturu, ve které jeden člověk řeší všechno pro třicet lidí a je to hrozně moc, nedá se to ukočírovat. Hrozně rychle tě to vyšťaví, prostě vyhoříš. Takže za zdroj celého toho neštěstí bych považoval velení. Lidi seděli na zadku a neuměli zacházet s materiálem, který jim byl dán.
Angela Merkelová aj bývalý ukrajinský prezident Petro Porošenko prednedávnom priznali, že Minské dohody boli len zámienkou, Ukrajina ich v skutočnosti vôbec neplánovala dodržať. Minské dohody mali podľa Porošenka v skutočnosti len predĺžiť čas, dať Ukrajine dlhých osem rokov a pomôcť jej lepšie sa vyzbrojiť, vybudovať armádu a globálnu proukrajinskú a anti – Putinovskú koalíciu. Stav armády, ktorý popisuješ ty, tomu ale nezodpovedá…
Netuším, proč to tak je. Můžu to vztáhnout jenom do jednoduchých krabiček, které znám z civilního světa, nebo třeba z podnikání. Je to zase lidský problém, lidský faktor. Pokud máte nějaký deadline a musíte něco udělat, tak to většina lidí dělá na poslední chvíli. Tím bych to vysvětlil já, ale je to samozřejmě jenom nějaká moje domněnka.
Pamätám si na rok 2014, kedy sa do boja za Donbas a teda proti Kyjevu, vo veľkom vydávali bojovať dobrovoľníci nielen z Európy – Srbi, Taliani, Gréci, Slováci, dokonca Afganci. S kým si sa na ukrajinskej strane v roku 2022 stretol ty? Bol si jediný „inostranec“?
Byl jsem tam se svým kolegou, který byl mým instruktorem a učitelem, když jsem byl ve Spojených státech. Potkal jsem tam ještě Brity, kteří vozili humanitární pomoc, dalšího Brita, který tam bojoval a domlouval jim nějaké věci ohledně montáží na pušky. Pokud jsem se setkal s někým ze zahraničí, tak to byli hlavně anglicky mluvící lidi, to znamená Britové a Američani.
Do vojny na Ukrajine tečú obrovské peniaze, ktoré sa tam podľa teba doslova rozhadzujú…Mohli by sme s kľudom povedať, že sa to deje v každej vojne bez rozdielu. Na vojnu sa peniaze nájdu vždy a každá vojna generuje vojensko – priemyselnému komplexu obrovské zisky. Ako konkrétne si to rozhadzovanie vnímal na Ukrajine ty?
Jsou to zejména lidské zdroje. Pro mně jako podnikatele je to jakoby nejviditelnější věc, protože pro mně byly vždycky nejnákladnější zaměstnanci. Když tam přijdu a mám tam 570 lidí, jako třeba v jednotce nad Kyjevem a když si spočítám, že každý z nich dostáva 44 tisíc hriven minimálně, důstojníci více, tak je to nějakých 25 milionů. Tyhle lidi musí někdo ubytovat, musí je někdo nakrmit, takže jsme třeba na číslu 27 milionů hriven každý měsíc. Každý měsíc. Najednou vidíš, co se za ty peníze děje. A zjistíš, že se neděje vůbec nic. Schopnosti nemůžeš nafingovat. Jako instruktor poznám, kdo toho půl roku trénoval a kdo ne. Pozná to i obyčejnej člověk. Pokud něco nevypadá tak, jak má. Protože pohyby nemají plynulost, kterou mají mít. Třebaže nevědí, jak se to má dělat dobře, ale poznají, když se to dělá špatně. To bylo tedy hned evidentní, že tam žádný výcvik během jejich služby neprobíhal. Vojáci ty zbraně mají, nosí je. To jo. Ale netrénují s nima. Nikdo za toho půl roku nestřílel, nikdo nedělal žádný taktiky, nikdo nedělal žádný trénink. Ty lidi nedělali za toho půl roku vůbec nic. Vůbec nic! Takhle to bylo. Každý den jsme měli jiný lidi místo toho, aby jsme vyškolili jeden tým a udělali z nich instruktory, kteří můžou pokračovat dál, jakmile my tam už nebudem. Protože se plukovníkovi hned první den řeklo, že si můžeme dovolit zůstat jen týden. Místo toho nám každej den poslali jiný lidi. A bylo na nich vidět, že s těma zbraněma netrénují a za toho půl roku nedělali vůbec nic. Velké plýtvání a kopec nesmyslů jsem viděl v Doněcku. Třeba optiky na pušky nebyli v žádném případě nakoupený někým, kdo by v té válce sám působil a vědel, co ty lidi potřebují. Bylo to zcela evidentně nakoupeno někým od stolu, kdo si nechal poradit nějakým obchoďákem. Nakupovali se nesmysly, které na individuální rovině hnedka letěli pryč. Lidi si potom věci kupovaly za svoje peníze, snažili se vybavit svoje zbraně nějakou normální optikou, která jim bude k užitku. Tady tohle jsme řešili týden. Snažili jsme se nakoupit optiky, sehnat termální zaměřovače…a pak se dozvím, že se nakoupili hromady optik, které dopadnou úplně stejně, jako ty původní. Byl to úplný nesmysl, nikdo se nikoho na nic nezeptal. Nebo termální zaměřovače – dva leželi ve zbrojnici, zatímco jinej, snaživej tým termální zaměřovač vůbec neměl a snažil se ho koupit za svoje vlastní peníze. Další dva týmy termální zaměřovače měli, ale měli je hozený bokem. Totálně chaotický. Nebo – je tam odstřelovací puška Barrett .338 , která samotná stojí 220 tisíc a měla na sobě termální zaměřovač. Ta puška je schopná střílet na více jak kilometr. Luxusní zbraň. A na tady tuhle zbraň patří denní optika, aby se dala plně využít na tyhle extrémní vzdálenosti, plus termální zaměřovač pro noc. Pro efektivnost střelce má mít zařízení obě a měnit podle potřeby. Ale tenhle člověk k tomu dostal jednom termální zaměřovač, denní optiku ne. Zase jim nějaký administrátor poslal to, co bylo. Bez toho, aby rozuměl, co ti lidi vlastně potřebují. Chaos. Prostě chaos.
Hovoril si o obrovských, miestami až vyše 80 percentných ľudských stratách v niektorých bojoch…Správy o obrovských číslach mŕtvych na strane Ukrajiny a nedostatku ľudí sa objavujú už dlhšiu dobu…Z Ukrajiny už dlhšiu dobu prichádzajú aj správy o násilných odvodoch ľudí do armády, ktorých často doslova lovia na ulici a vedú na frontu proti ich vlastnej vôli. Mohlo by byť aj toto dôvodom situácie, ktorú si popísal a videl na vlastné oči?
Samozřejmě. Pokud je někdo takhle odveden z ulice, tak vůbec neví, co má dělat. Dáte mu čtrnáctidenní kurz, který rozhodně nebude nic kvalitního, to si řekněme předem. Kolik oni musí vyškolit těch lidí, aby si administrativně odškrtli, že ten člověk absolvoval čtrnáctidenní kurz! Je to už čistě organizačně velmi náročné. Takže, ten první kurz, který tihle odvedenci mají, za moc nestojí. Na nic je nepřipraví. Do pole pošlete lidi, kteří nikdy netrénovali. Nebo tam právě klidně byli půl roku zaměstnáni jako vojáci, ale půl roku nic nedělali. Půl roku netrénovali. Pak to tak dopadá tady s těmahle ztrátama. Já jsem byl osočenej, že nemůžu vědět, jaký ty ztráty jsou, že tahle informace je přístupná jenom generálnímu štábu. To je samozřejmě nesmysl a úplně lichej argument, protože když s těma lidma mluvíte a oni vám řeknou, že jich do ofenzivy šlo sto dvanáct a vrátilo se jich patnáct, tak potom jsou ty počty úplně jednoduchý. Ti lidi mluví a vědí, kolik jich v těch akciích bylo.
Chcú Ukrajinci vôbec bojovať, alebo sa „zašívajú“ preto, aby prežili? Sami predsa najlepšie vedia, aká situácia bola na Donbase od roku 2014, Zelensky navyše vyhral voľby aj vďaka tomu, že sľúbil ukončenie bojov a mierové riešenie konfliktu. Bavil si sa o tomto s ľuďmi? Veď oni predsa celý čas bojovali proti svojim – proti ruskojazyčným Ukrajincom z Donbasu. Naozaj sú na vojnu „nažhavení“ tak, ako sa nám to tvrdí?
Je to tak, jak jsem říkal – devět z deseti toho vůbec nechce být součástí. Nekteří jsou snaživí, ať už jsou jejich pohnutky jakékoliv. Spravidla to bude něco osobního, nějaká emocionální investice, že jim třeba někdo někoho zabil. V tuhle chvíli už je to velmi emocionální u spousty lidí, protože každýmu tam umřel nějaký kamarád, každý viděl nějaký příšernosti. Teď je už velmi složitý říct, co je vlastně žene. Spravidla jsou to tyhle emocionální pohnutky, ztráty někoho koho měli rádi, nebo koho si vážili. Někteří už jednoduše chtějí, aby to bylo u konce, protože chtějí jít domu k manželce, k děcku. A jedna z variant, jak by to mohlo skončit, je prostě pozabíjet všechny Rusy. Už je to emocionálně rozjetý. Každý tam už někoho ztratil a každej bude vinit toho druhýho, vytahovat věci z minulosti jenom proto, aby dál nenáviděli. Ze srdcí těch lidí tady tohle už myslím neskončí. To musí udělat někdo zvenku. Říct : Dost!
V tvojom videu ma okrem iného zaujalo aj rozprávanie o tvojej expriateľke, ktorá spolu so štábom natáčala reportáž na Ukrajine…Spomínal si, ako ich nahnali pred jedinú zničenú budovu v širokom okolí, ktorú mali všetci svorne natáčať a fotiť ako dôkaz zverstiev vojny… Sám si povedal, že situácia nie je zďaleka taká horúca, ako sa nám tvrdí a zo sto percent toho, čo nám tvrdia médiá, je pravdou možno tak desať. Ako vnímaš to, čo si zažil, z tohto uhla pohľadu?
Já v tom vidím obrovskou podobnost právě s covidem. Velmi vysokou podobnost s covidem. To znamená, že jakmile budete hlásit jakékoli zprávy z Ukrajiny – samozřejmě, čím více šokující, tím lépe, tak máte prokliky, máte peníze. Úplně stejně jako s covidem. Čím víc budete hlásit mrtvých a nakažených, tím víc budou mít lidi strach a na tom se prostě ryžují peníze. Je stejně jednoduchý sehnat případy, na který si vlastně nikdo netroufá nic říct. Ty můžeš podpořit ten svůj příběh, nebo ten strach v lidech tím, že seženeš svědectví někoho, kdo je přímo v bojové linii. To ti nikdo rozporovat nebude, je to velmi emotivní. Nicméně, ta bojová linie je tam jedna a třeba 20 kilometrů doleva a doprava se nic moc neděje. Úplně stejně jako v covidu. Když zajdeš přímo do nemocnice a ptáš se těch sester a doktorů, tak jsou z toho úplně zničení. Emotivní zkušenosti, abys podpořila strach v lidech, se vytáhnout dají vždycky. Na to nemůže nikdo nic říct. Nikdo se neopováží říct, že ti lidi, kteří jsou v nemocnicích, lžou…nebo něco takovýho. Nemůžeš to říct, protože by to ani nebyla pravda. Nicméně, je to jenom velmi úzký výsek celé té situace. Tyhle tendence jsem tam cítil velmi. Všiml jsem si, že spousta lidí kolem nás chce mít strach, chce být v té pozici oběti. Protože najednou mají co řešit a nemusí se soustředit na vlastní životy a vlastní chyby. Můžou být naštvaní ohledně něčeho dalšího.
Bývalý poradca prezidenta Zelenského Oleksej Arestovič nedávno vyhlásil, že je veľmi nepravdepodobné, že Ukrajina vojnu vyhrá…V podobnom duchu sa vyjadril bývalý veliteľ pozemných vojsk poľskej armády, generál Waldemar Skrzypczak. Bývalý námestník ministerstva obrany Veľkej Británie Gerald Howarth v britskej televízii vyslovil, že vzhľadom na situáciu je na Ukrajinu potrebné vyslať vojská NATO…Aký je tvoj odhad budúcnosti?
Já v žádném případě nejsem nějakým vojenským stratégem, takže se k tomu můžu vyjádřit jen velmi omezeně. Teď se mi to zdá jako zákopová válka. Většina těch zákopů, které tam jsou, nejsou zákopy mělké, kterýma bych se člověk dostal do nějaké pozice, ale jsou to zákopy, které mají dva a půl metru – má se v ních bydlet, má se v nich žít. Já tam cítím tendence Ruska vysát Ukrajinu a západní svět ze zdrojů a tohle je taková obléhací taktika. Jak to dopadne, si netroufám říct. Rozhodně počítám s nějakou nejhorší variantou, která by pro mně byla, že válkychtiví lidi právě v Evropě se do tohodle konfliktu vrhnou buď pod nějakou falešnou vlajkou a najdou záminku, jak by se do toho mohlo přidat NATO. A tím pádem – ti, kteří z toho nejvíc těží, mají o biznis postaraný.
Vo svojom videu si vyzval ľudí, aby sa ozvali a podelili o vlastné skúsenosti, ktoré majú z Ukrajiny. Stalo sa? Našiel si niekoho s podobným príbehom?
Ano, průběžně mi lidi píšou, že tam byli, že mají takové a takové zkušenosti. Ozvalo se mi už asi deset lidí s tím, že tam byli. Na jednoho člověka, který mi psal a tvrdil, že tam byl, že bojoval a kecám úplný píčoviny, mám zhruba osm lidí, kteří říkají, že tam byli, že tam bojovali, nebo vezli humanitárku a je to úplně to samý, co říkám, nebo jěště horší. Určitě bych rád udělal rozhovor s někým, kdo tam byl a kdo má jakoukoliv zkušenost, ať už úplně jinou, nebo podobnou, jako mám já, protože mi to tady chybí. Fascinovalo mně zjištění, že jsem snad jedinej, kterej veřejně řekl, jak to tam vypadá. Myslel jsem, že mně už dávno někdo předehnal. Skutečně cítím, že to tady chybí – ty oči, které to viděly a které jsou o tom ochotny mluvit. Ten člověk, který mi tvrdil, že tam byl a že kecám píčoviny, odmítl jakoukoliv debatu na kameru. Stejně tak ostatní, kteří tam byli a potvrdili, že je to stejný, nebo jěště horší. Z nějakých průserů je například dostávali neziskové organizace a tak podobně. Mají strach, že by jim tím veřejným vystoupením nějakým způsobem uškodili. Pak tam cítím obavu o budoucnost těch vypovídajících lidí. Že už by pak nenašli uplatnění ve státní správě, nebo jakkoli pracovně, pokud jejich práce souvisí s dotacemi, nebo státními představiteli. Dobu komunismu jsem nezažil, ale podobné rozpoložení vidím ve filmech, které mají tuto dobu popisovat. „Hlavně nemluv proti Straně. Jinak přijdeš o práci, o barák a budoucnost.“ Jedinej, kdo tam byl, bojoval a veřejně řekl, že mám pravdu, je člověk na Twitteru, který se jmenuje Cohen (@barbarian_cohen). Já nekopu za ani jeden, ani druhej tím. Myslím, že jsem velmi prostej člověk. Posledních čtrnáct dní se mně pořád lidi ptají, co si myslím o roku 2014 a co si myslím o tom, kdo je agresorem. Já mám na tuhle věc velmi prostej pohled a to, že Ukrajina má nějaké hranice. Uvnitř těchto hranic je to země s názvem Ukrajina. Vztáhnu to na sebe – mám barák, mám zahradu a kolem tý zahrady je plot. Jakmile mi někdo přeleze plot, začne mávat kalachem a střílet do oken…To je pro mně ta situace na Ukrajině. A v tomto případě je pro mně agresor Rusko. Pak to samozřejmě můžeme komplikovat dál. Co když je ten člověk na mojí zahradě otec mojí manželky, kterou si myslí, že mlátím. Přitom ji mlátí můj retardovanej bratranec, kterej s náma bydlí. A takto to můžeme jít dál a dál až donekonečna. Kdy mě chlap na zahradě bude obviňovat ještě za věci, které udělal můj děda, jen proto, aby svoje překročení plotu ospravedlnil. Já jsem na Ukrajině v roce 2014 nebyl, nemůžu se k tomu tedy vyjádřit.
To je práve tá vec, ktorú som chcela načrtnúť – treba poznať históriu. Pretože keď sa človek pozrie naspäť na koniec roku 2013 a začiatok roku 2014, na to prečo to tam vzniklo, aké boli okolnosti, čo za strašné veci sa tam diali…Ukrajina celých osem rokov terorizovala a likvidovala vlastných – ruskojazyčné obyvateľstvo Donbasu. To je jediná pravda, akokoľvek sa ju snažili a snažia popierať. Ľudia nepoznajú históriu a súvislosti konfliktu – toto je dnes problém mnohých, ktorí mávajú ukrajinskými vlajkami a netušia nič o tom, ako a prečo konflikt vznikol. Nemali o tom páru v roku 2014 a nemajú o tom páru ani dnes.
Já se nepřidávám ani na jednu, ani na druhou stranu. Tady ty argumentace s agresí Ukrajiny proti lidem, kteří mluví rusky, jsem už slyšel. Nicméně, mezi lidma, které jsem trénoval, na místě, kde jsem byl já…Troufnu si říct, že polovina mluví rusky a je to každýmu úplně jedno. S klukama jsme se tam o tom bavili, protože jsem si všiml, že někdo říká „da“ a někdo zase „tak“. Půlka z těch kluků mluví rusky a nikdo to neřeší. Pod tohle bych se podepsal. To, že někdo nenávidí lidi, protože mluví rusky, jsem tam já osobně nepozoroval. Ke mně se lidi chovali velmi slušně. Neviděl jsem ani žádné fašisty, nic takového jsem tam já osobně nezažil.
Tvoje video neuniklo „lovcovi hoaxov a dezinformácií“ Janovi Cemperovi z projektu Manipulátoři. Článok, ktorý ti venoval, nesie nadpis: „Jan Šafařík vyvolává strach z války“. Okrem toho, že je to úplne odveci, tým Cemper akoby vravel, že z vojny predsa strach mať netreba – treba do nej ísť s piesňou na perách a tanečným krokom, akoby človek šiel na nejaký „candrbál“. Popísal si situáciu tak, ako si ju zažil…Mať svoj vlastný názor na vec, ktorý sa nezhoduje s jedinou predkladanou „pravdou“ je dnes zakázané. Je toto jediná „poklona“, ktorej sa ti dostalo, alebo si ťa vzal na mušku aj niekto ďalší?
Lidi mi naznačili, že mi někde vyhrožovali zabitím, nebo něčím takovým. Spousta lidí má velmi selektivní sluch a vytáhli si určitou informaci, kterou potom opakují dokola. Neposlechli si druhou polovinu věty, kterou jsem řekl. Cemper se zeptal nějakého velvyslance, který se vyjádřil, že nemůžu mít informace o těch ztrátách. To jsme si řekli. Informace mít můžu a taky jsem je měl. Pak byl další z argumentů – že jsem nemohl stihnout během šesti týdnů procestovat tři místa, tři jednotky. Geograficky to samozřejmě možný je, to byl úplně lichej argument. Chtěl bych se tady zastat toho velvyslance, protože on určitě pracuje s nějakou polovičatou informací. Předpokládám, že má domněnku, že jsem podepsal kontrakt s ukrajinskou armádou. V tu chvíli by to určitě administrativně nebylo možný s tím, jak je ukrajinská armáda neefektivní a pomalá. Během těch šesti týdnů by se dostatečně rychle nedokázalo vyřešit papírování. Abych projel tři jednotky ukrajinské armády…to by samozřejmě možný nebylo, to se velvyslanec domnívá dobře. Nicméně, on třeba pracuje s tou informací, že jsem podepsal kontrakt a to se nestalo. Když někde přijdete na místo a prostě vidíte, jak tam týden nikdo nedělá nic…Jste tam další týden a další týden nikdo nic nedělá…Situace se nijak nelepší, všichni pořád, každej den, čtrnáct dní po sobě vstávají v osm – devět hodin a nikdo netrénuje…A takhle je to šest týdnů… Tak já nevím. Jsou v tom půl roku, tak asi by ty procesy měli být nastavený jinak a tohle by se dít nemělo. Já mám šest týdnů zkušeností, kdy jsem ty lidi viděl, mluvil jsem s nima. Pokud se šest týdnů situace nelepší, pokud to vypadá, že posledních šest měsíců tam žádný trénink neprobíhá, nelepší se struktura vedení a velení…Vyjádřil jsem se k tomu, co jsem viděl. Kdyby jste přišli k někomu domů a šest týdnů, nebo třeba i čtrnáct dní tam s ním bydleli, tak asi dostanete přehled o tom, jak žije, jak se chová, jaký to je člověk.
Politici nám dnes s krvavými očami tvrdia, že sme vo vojne, z každej strany sa na nás valí vojnová propaganda. Vyzerá, že politici by ju najradšej rozpútali už zajtra. Oni do nej ale nepôjdu – pošlú do nej nás. Náčelník Generálneho štábu Armády ČR Karel Řehka vyhlásil, že Česká republika sa musí pripraviť na vojnu veľkého rozsahu a v prípade vojny NATO s Ruskom by sa muselo výberovo mobilizovať. Ľudia majú strach z toho, čo bude…Keby si mal možnosť niečo odkázať politikom, ktorí nás doslova ženú do vojny, čo by to bolo?
Za mně – politici mají v první řadě jeden jediný úkol. Je to primární úkol nade vší úkoly, které politici mají. A to je zabránit válce. Pokud se něco takového nepovede, v tom případě selhali v tom nejdůležitějším úkolu, který mají. Lidi samotní a hlavně politici by si měli uvědomit, že jakmile začne válka, je to obrovský chaos a umírají lidi, kteří s tím nechtějí mít nic společného. To znamená, že nebudou umírat jenom chlapi, ale budou umírat i manželky, budou umírat i děti a budou umírat lidi, které milujete. Takže, udělejte cokoli proto, aby se nic takového nestalo. Domluvit se. Jenom začít mluvit a spolknout nějaký ego, spolknout pýchu a udělat cokoli proto, aby žádná válka nebyla. Slyšel jsem jeden názor a přemýšlím, jestli je to správně morálně…Politici mají jediný úkol a to držet nás mimo válku. A jakmile začne válka, tak první místo, kde by se mělo začít střílet, je poslanecká sněmovna. Tím by se to jakoby „smázlo“. Respektivě – ti, co začli válku, jsou v tuhle chvíli mrtví a nesou osobní odpovědnost za to, že absolutně selhali a lidi umírají kvůli nim.
Neviem, či by sme toto mali púšťať von, lebo ti zachvíľu pri dverách zaklope nejaká „tajná jednotka“ (úsmev). Mohli by sme to hodiť na spisovateľa Ernesta Hemingwaya, ktorý svojho času povedal, že všetci, ktorí ťažia z vojny a prispievajú k jej vzniku, by mali byť zastrelení hneď prvý deň občanmi svojej krajiny. Takže – nepovedal si to ty, povedal to Ernest Hemingway.
Jo. Pod tohle bych se určitě podepsal. Pokud lidi chtějí bojovat ve válce, může se klidně stát, že na druhý den v té válce budeme. Pokud to někdo chce, tak ať se tam jde podívat. Ono ho to velmi rychle přejde.
Vo videu spomínaš, ako ťa vytočilo, keď sa po dopade ukrajinskej rakety do Poľska všetci vrhali do vojny…Ty si sa do nej svojím spôsobom ale tiež vrhol… Keď si odchádzal na Ukrajinu, rátal si s tým, že sa nemusíš vrátiť. Dnes si naspäť, živý a zdravý. Kam ťa táto skúsenosť posunula a v čom ťa možno zmenila?
Člověku to nastaví zrcadlo. Nastaví vám to obrovský zrcadlo. Mně to zcela jasně ukázalo, že mám v sobě obrovské množství hněvu, zloby a frustrací z lidí a z tohoto systému a chtěl jsem si to někde vybít. Nicméně mi to nastavilo velmi pěkný zrcadlo. Teď nacházím radost i v malých věcech, znovu vidím radost v životě. Odešel jsem tam proto, protože zdrojem toho byli moje frustrace, moje zloba a nenávist. Dostal jsem tu zkušenost a teďka si mnohem více vážím a všímám hezkých věcí a snažím se vidět to dobré. Celá válka – a já tomu věřím, se dá vytrasovat až domů. Pokud se hádáte se ženou, pokud se hádáte s děckama, tak ve vás něco hnije. Potom si to jenom vybíjíte někde jinde a nakonec z toho máme válku. Takže, já bych se podíval zpátky domů – jestli mám uklizeno doma. Jestli miluju ženu, jestli ji nepodvádím, jestli žiju v pravdě. Na tohle bych se zaměřil. A jakmile doma bude klid, pak nebude žádná válka.
Autor: Lucia Žatková
Zdroj: luciinedvere.sk
