Atentát v Moskvě: Žádná záhada: Putin ví, kdo je za tím. Vynucený tah? Ne, teď přijde ruská šachová škola. Pražská stopa?

25.03.2024 | 16:15
  18
Šéfredaktor portálu Protiproud, spisovatel, publicista, vicekancléř prezidenta Václava Klause a jeden z jeho nejbližších spolupracovníků a poradců - Petr Hájek analyzuje příčiny posledního zoufalého pokusu umírajícího Západu vyprovokovat Rusko terorismem k razantní odpovědi (a tím na něj svalit „vinu“ za válku) – a má informace o možné souvislosti s vražděním na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Při sledování hrůzostrašných záběrů z popravy civilistů v Moskvě se objevují různé souvislosti. Mezi jinými i s prosincovou střelbou na pražské vysoké škole. A s řáděním popravčích jednotek izraelských zabijáků Palestinců v Gaze.

Princip je pořád stejný: Na neozbrojené nastoupí ozbrojení a způsobí masakr. Médii – respektive skrze média – je ohromené veřejnosti okamžitě „někým“ vnucena interpretace, kterou pak omíláním (nikoli vyšetřováním) většina přijme a zafixuje si ji. Na Květnou neděli to cosi z historie připomíná.

Všechny následné pochybnosti, odhalení a důkazy, které prvotní interpretaci usvědčují ze záměrné lži a manipulace, jsou politiky a jejich korporátními médii označeny za desinformace. Stále mohutnějící armáda cenzorů na všech úrovních jejich texty a videa maže (YouTube teď šéfovi PRO Jindřich Rajchlovi smáznul celý kanál), vyřazuje z hlavních vyhledávačů, investigativce nálepkuje, skandalizuje – a státní moc je nakonec pronásleduje policejně-justiční represí.

Testování

Případ teroru v Moskvě je ještě specifický v tom, že se odehrál uprostřed (nevyhlášené) války Spojených států a jejich přisluhujících poddaných z EU a NATO na zástupném ukrajinském bojišti. Specifičnost spočívá právě v tom, že západní útočníci si zatím dávají pozor, aby se válka nepřenesla přímo na ruské území, což by znamenalo, že se v odpovědi automaticky přelije i do zemí pod kuratelou USA – a ve vrcholné podobě jaderné války i na území původce všeho, do Ameriky.

Problém útočníka je v tom, že dělá ramena, ale je si vědom své slabosti. Válka vedená v technologické epoše je do jisté míry předem spočitatelná. Není totiž pravda, že by „neměla vítěze“, protože by se obě strany navzájem zcela zničily. Kdyby Západ věděl, že má proti Rusku převahu, vpadl by do největší a na suroviny nejbohatší země světa zcela bez zábran. Jenže on ví, že by prohrál. A nyní se děsí toho, že konflikt rozpoutaný na zástupném ukrajinském území, to již v malém brzy dokumentuje.

Proto provádí „testy“ odhodlanosti ruského vedení. Potřebuje v praxi metodou pokus- - omyl zjistit „práh citlivosti“. Tedy co ještě Rusko snese. A kde narazí na hranici, jejíž překročení uvede do chodu obrannou reakci, po níž se již otevřené válce v evropském a americkém prostoru nebude možné vyhnout a zastavit ji. Ničím jiným než takovým testem vraždění na moskevském koncertu nebylo.

Okno příležitosti

Demonstrativní krutost a krvavost proto musela být ohromující. Taková, aby otřásla ruskou veřejností a postavila vedení země do dilematu: Je to už faktická výzva k odpovědi, nebo je třeba ještě vyčkat? Západ totiž spoléhá na to, že by to byl on, kdo si vybral místo a čas, což je pro útok vždycky podstatná výhoda. Není pochyb, že právě v této chvíli je při veškeré své slabosti (o níž nemluví, ale je si jí vědom) tak, jak je to jen možné, na konfrontaci připraven. A také čas vymezuje jedno z posledních úzkých oken příležitosti:

Uchvatitelé moci ve Washingtonu a Bruselu totiž stojí před téměř neřešitelnou zkouškou. V obou centrech ukradené moci se v rámci formální hry na demokracii přibližují klíčové volby. Ani v jednom případě není ale tentokrát po dlouhé době jasné, co se může stát. Rozsáhlé volební podvody jsou totiž už příliš profláknuté, a především v USA si je trumpovci rozhodně lépe ohlídají než minule. Deep State ohýbá ústavu a zákony jak může – ale má proti sobě Nejvyšší soud, v němž mají převahu republikáni. Nepustit Trumpa k volbám se proto asi už nepodaří (pokud ho nezastřelí – ale to by okamžitě rozpoutalo občanskou válku).

Brusel je na tom obdobně. V červnu proběhnou volby do tělesa, které si říká Evropský parlament. Je to sice výsměch původnímu smyslu toho slova (volení zástupci lidu), ale přesto má toto těleso dostatek pravomocí, aby mohlo přinejmenším zbrzdit plán na zničení hospodářství ovládaných zemí, na definitivní kontrolu nad každým člověkem (i jeho penězi) a na pád půl miliardy lidí do již zcela otevřeného otroctví. A probouzející se veřejnost dává najevo, že navzdory totální mediální obruči, cenzuře a kriminalizaci opozičních postojů, si toho již povšimla. A zvolna se probouzí.

Pokud nedojde k radikálnímu rozuzlení před těmito dvěma volbami – například jejich suspendováním s odkazem na válku (jak se již „pokusně“ stalo na Ukrajině) – další šance se nemusí opakovat. Prostě: Teď, nebo nikdy! To je pozadí „testu vražděním“ v Moskvě. Ale ne jen to.

Mezihra

V Evropě také právě "shodou okolností" probíhá největší vojenské cvičení NATO – nikoli od pádu Sovětského svazu (takzvaně od skončení „studené války“, která ovšem nikdy neskončila), ale od porážky hitlerovského Německa. Největší proto, že v tuto chvíli jsou v něm angažovány i země, které od druhé světové války byly buď neutrální (jako Finsko, Švédsko a Norsko nezúčastněné ve vojenských blocích), nebo byly přímo součástí Varšavské smlouvy. Od Pobaltí, přes střední a východní Evropu – až po ruský „měkký podbřišek“, Ukrajinu.

Navíc popřevratový kyjevský režim je v kritické fázi a hrozí mu úplné zhroucení. USA za něj ale nesou plnou odpovědnost. Jednak ho dosadily, jednak ho donutily zahájit válku. Byly to totiž Spojené státy, kdo na tomto příkladu ruskému vedení opakovaně názorně demonstroval, že každou dohodu bez mrknutí oka poruší: Rozšířily NATO až k ruským hranicím, přestože slíbily, že pokud Gorbačov stáhne své jednotky z okupační zóny, a umožní tak „sjednocení Německa“ (a – slovy M. Thatcherové vznik Čtvrté říše – Bruselu), nepohne se NATO k ruským hranicím ani o píď.

A totéž předvedly ve chvíli, kdy ruské jednotky stály v roce 2022 před Kyjevem (a mohly obratem zlikvidovat vedení nacistického popřevratového režimu). Těsně před podpisem dohody stáhly Rusové jednotky od Kyjeva – což byl kompromisní ústupek, který požadovala kyjevská junta. V ten okamžik (prostřednictvím tehdejšího britského premiéra Johnsona) USA dohodu zablokovaly – a nařídily juntě zahájení bojů. Samozřejmě s tím, že je ve skutečnosti povedou samy – jen „lidský materiál“ dodá Kyjev. Ty „zbytečné“ muže a ženy navlečené do vojenských mundůrů a – kromě nacistických jednotek typu Azov vycvičených na Západě – neschopných boje.

Poslední pokus

Moskevský masakr je tak posledním zoufalým pokusem udržet alespoň trochu iniciativu. A přinutit ruské vedení k nějaké akci. V šachové terminologii se tomu říká dosáhnout „vynucený tah“. Kalkulace amerických stratégů je jasná: Pokud Rusko zveřejní skutečného původce atentátu – tedy americkou CIA a britskou MI6, je přímá válka neodvratná. Přesto doufají, že je možné se pokusit o vyjednávání, protože ani Rusku se přece do přímé války příliš nechce – spekulují.

Jenže zapomínají, koho mají proti sobě. Vladimír Putin se nechal (nedodrženou dohodou s kyjevskou juntou a předtím takzvanými Minskými dohodami, které – jak přiznala Mutti Merkelová – sloužily jen k získání času na vyzbrojení kyjevského režimu) podvést jenom jednou. Už ví, že se Západem se nikdy na ničem dohodnout nemůže – a také se od něj zcela jednoznačně odstřihl.

Pochopitelně rovněž ví, kdo tuto Operaci pod falešnou vlajkou připravil – jako vždy „jinýma rukama“. Ve svém prvním vystoupení ale zvolil mírnější variantu sdělení, protože se samozřejmě nechce nechat dotlačit k vynucenému tahu – jasné odpovědi. Jeho slova však ukazují, že poslední pokus Západu přinutit ho hrát podle vnucených not – selhal:

„Všichni čtyři přímí pachatelé teroristického útoku, tedy všichni ti, kteří stříleli a zabíjeli, byli nalezeni a zadrženi. Pokusili se o útěk a cestovali směrem na Ukrajinu, kde pro ně bylo podle předběžných údajů na ukrajinské straně připraveno okénko k překročení státní hranice. Všechny pachatele, organizátory a objednavatele tohoto zločinu stihne spravedlivý a nevyhnutelný trest. Ať už jsou kdokoli a řídil je kdokoli. Identifikujeme a potrestáme všechny, kteří stojí za zády teroristů, kteří připravili tento úder na Rusko,“ prohlásil Putin ve svém prvním veřejném vystoupení po atentátu.

Pražská stopa

Neměli bychom v této souvislosti úplně zapomenout na shora zmíněný „pražský“ atentát. Na vraždu na Filosofické fakultě UK před Vánocemi. Dosud neobjasněný (protože pravdivě před veřejností neobjasnitelný) zločin. Jak jsme našim čtenářům několikrát avizovali, spolu s našimi spolupracovníky po něm dál pátráme. Pokládáme jej totiž za něco mnohem víc, než z něj dosud vyplynulo.

Ostatně přítomnost americké FBI (prozrazena typickým českým šlendriánem Rakušanova ministerstva vnitra), která se zde zjevila jako deus ex machina, dala tomuto pátrání jasný směr. A teror v Moskvě, následující v podobném „modu“ jen po pár týdnech, mu dává již mnohem pevnější obrysy. Aniž bych prozrazoval zatím více, vše ukazuje na to, že jak vražda v klánovickém lese, tak hromadná poprava na fakultě, měla být pokračováním „vrbětické lži“.  

Fialova protektorátní vláda – spolu s hradním generálem NATO a „nákupčím“ zbraní (údajně ve třetích zemích) pro kyjevský režim – je dnes nejochotnější součástí amerických „krizových plánů“. Řada indicií nasvědčuje tomu, že pražský atentát měl být „přišitý“ Rusku. Jen naprostým zmatkem a neschopností dodržet pokyny a držet se not (jak sem přijela rozzuřená FBI na místě zjistit), vedl k chaosu, který nakonec vyústil do „nevysvětlitelného“ konce. Linka Vrbětice – Klánovice – FF UK se tak zhroutila – a „ruský terorismus“ v zemi, kterou přece sama Moskva označila vedle USA za nepřítele, nebylo možné použít.

Povšimněme si, že také v tomto případě se hned vynořil “zdroj“ na internetovém kanálu Telegramu – jako teď u jednoho z dopadených moskevských atentátníků. Nápad, že ho právě zde naverbovali, je stejně tak směšný, jako když údajný vrah studentů měl na Telegramu dopředu informovat o svých záměrech. Také to raději hned „stáhli“. Pokud se v pražském případě posuneme dál, budeme o tom samozřejmě „protiproudaře“ ihned informovat. Ale souvislosti už více než tušíme.

Ukrajinská stopa

Pražský atentát – možná záminka k „odvetné“ přímé operaci proti Rusku – tedy nejspíš selhal, tak vše musely vzít do rukou CIA a MI6 napřímo. Jenže Vladimír Putin jim to zjevně nemíní ulehčit. Jeho prohlášení je perfektní ukázka ruské šachové školy: Řekl jim: Vím, o co vám jde, ale ani nenaznačím, co uděláme.

Otevření „ukrajinské stopy“ je pouze nakročením. Zoufalé pištění kyjevských nácků „my to nebyli!“ (už také mají zkušenost, že když jde tlusté do tenkého, Američané i Britové je v tom klidně nechají vykoupat) a bleskurychlé americké „potvrzení“, že Zelenský je v tom nevinně, jsou jako přes kopírák opsané z causy Kyjevem sestřeleného civilního letadla malajských aerolinií. I smysl atentátu je tentýž – jenže už v jiné době.

Tehdy si popřevratový režim připadal silný – a Západ na to spolehl. Nyní je těsně před zhroucením – a Západ rovněž. Pokud měla „letecká vražda“ převážně západoevropských civilistů rozpoutat protiruské vášně, vraždění v Moskvě mělo opačný cíl: Rozpoutat vášně naopak v Rusku – a přinutit tak vedení k razantnímu kroku, jenž by alespoň trochu poodhalil jeho skutečné záměry a plány, o nichž ani „slavné“ tajné služby Západu dnes nic nevědí.

Povšimněme si třeba, jak Kyjev okamžitě kvičí, že jde o akci ruských tajných služeb, coby prý vytvoření záminky ke všeobecné mobilizaci. Nově zvolený prezident Putin s téměř absolutním mandátem by nějakou záminku k mobilizaci samozřejmě vůbec nepotřeboval. Ale oni by mu to potřebovali vnutit, aby mohli zkoušet přesvědčit západní veřejnost, že se na ně „Rus chystá“. Jde vidět, že „kokainový král“ z prezidentského paláce v Kyjevě je „původem“ komik (příznačně šmírácký).

Co přijde?

Poslední zoufalý plán Západu na vynucené vyvolání ruské odpovědi prostě opět nevyšel. Putinovi a jeho zjevně inteligentnímu (a dvouletým „cvičným bojem“ zocelenému) armádnímu okolí však mnohé prozradil.

Například neohrabanost, s níž západní tajné služby „varovaly“ Rusko, že se chystá velký teroristický útok (ale kromě toho neřekly vůbec nic, protože šlo jen o průhlednou propagandistickou přípravu na první obranou reakci po atentátu, který zorganizovaly) také cosi ukazuje. Právě tak jako „pražský případ“. Minimálně to, že je – právě tak jako americkou armádu – pohltilo (a zřejmě už i obsadilo) sebevražedně vyvolané LGBT hnutí. To jsou, panečku, „kádry“!

Také fakt, že si nakonec neodvážily spustit operaci před ruskými volbami, o něčem svědčí. Sice si to potřebovaly zkusit, ale zase ne tak, aby riskovaly okamžitý zpětný direkt – protože mají strach. Rusko postupuje proti Západu na Ukrajině vysloveně „výběrově“, dává si velký pozor, aby zbytečně nezabíjelo civilisty – Slovany. Dokonalý protiklad k izraelské genocidě Palestinců, kde je Hamás jen záminkou k vraždění (buď přímému, nebo žízní, hladem, nemocemi – a současnou likvidací zdravotnických zařízení) nenáviděných Arabů.

Jaká bude Putinova odpověď proto nelze ani vyspekulovat. Nějaká však přijde. Kde a kdy – to si ovšem určí Rusko.  

Je naší tragédií, že jsme se do té odporné americko-bruselské („čtvrtoříšní“) operace Drang nach Osten č. 2 nechali Fialovými zbabělci ze Strakovky a z Hradu zatáhnout. Už jsme v tom až po kolena.

Včerejší Rajchlova demonstrace na Václavském náměstí ukázala, že aktivních nepodvolených, kteří jsou připraveni „do toho jít“, je stále ještě relativně dost (i když jich mohlo být víc).

Ale jak se té válečnické smečky skutečně zbavit, opět jasně neukázala. To asi řekl v našem nedávném rozhovoru jen Vladimír Štěpán (kdo jste neviděli, pusťte si ZDE).

Květná neděle předjímá blízkost času nejtěžších zkoušek. A mnozí stále spí – anebo se tak ze zbabělosti alespoň tváří. Ale nepomohou si.

Možná po atentátu v Moskvě je „ta hodina“ blíže než kdykoli předtím. Možná ale – slovy písně Voskovce a Wericha z tehdy rovněž těsně předválečné doby – právě naopak „na východě svítá“.

Jak už to známe víc než dva tisíce let:

Světlo se zjeví uprostřed noci nejtemnější.

 

Autor: Petr Hájek - šéfredaktor portálu Protiproud, spisovatel, publicista, zakladatel a první šéfredaktor časopisu Reflex, v posledních deseti letech – do 28. února 2013 – státní úředník. Vicekancléř prezidenta Václava Klause a jeden z jeho nejbližších spolupracovníků a poradců. V Institutu Václava Klause vede sekci pro humanitní a mediální studia. Vytvořením „kontrarevolučního časopisu Protiproud“  se vrací do mediální praxe. Více ZDE.

 

Zdroj: protiproud.info

 

Zobraziť ďalšie

Zaujíma nás Váš názor:

Tipy a rady

Zaujímavosti