Emil Svátek je bývalý špičkový kriminalista, expert v daktyloskopii, poslední dvě dekády civilní zaměstnanec policie. Jeho dědeček byl za minulého režimu mučen, jeho tatínek skončil v uranových dolech. Jako zdravý člověk se pan Emil odmítl nechat testovat a zaměstnavatel, Policie ČR, mu proto zakázal chodit do práce. Nařídili mu neplacené volno a několik měsíců nedostával mzdu. Proti protiprávnímu jednání zaměstnavatele se bránil soudní cestou a soud vyhrál. Než aby setrvával na pracovišti, kde se k němu chovali tímto způsobem, odešel raději do důchodu.
„Nemohl bych ani za tátou a za dědou na hřbitov, kdybych se tomu podvolil. To nebyla nařízení, která nás měla ochránit. Byla to buzerace,“ říká v rozhovoru, který jsme natočili pro chystaný dokument Netečkované příběhy a rozhodli jsme se ho zveřejnit i samostatně.
Přestože být na pracovišti jediným „rebelem“ bylo pro něj náročné, doba covidová mu dle jeho vlastních slov přinesla cenné poznání a mnoho mu i dala. „Jsem hrdej na všechny lidi, kteří se tomu dokázali vzepřít a jsem strašně rád, že jsem je poznal. Člověk ví, že není sám. Že jsou tu lidi, na který se může spolehnout. A to předtím nebylo. Před tím ten život tak nějak šel, chodili jsme nakupovat, do práce, život byl trochu o ničem. Teď je opravdu peprnej,“ popisuje.
„Mám pocit, že se to vrátilo,“ říká Emil Svátek při vzpomínce na nesmyslné příkazy a zákazy z doby před listopadem 1989.
„V osmdesátých letech už to bylo volnější, bylo víc svobody, ale já si tady začínám připadat jako v sedmdesátkách za normalizace,“ komentuje s tím, že nejvíce ho překvapuje mladá generace, která narozdíl od dob jeho mládí nerebeluje, ale „tleská svým katům“.
To, že nesměl na pracoviště, se ostatně panu Emilovi nestalo poprvé.
„Připomnělo mi to konec osmdesátých let, kdy jsem už jako expert na daktyloskopii a jako jediný nestraník na oddělení nesměl na pracoviště, když se tam scházela stranická skupina. Seděl jsem ve fotokomoře s kafem a čekal, až se soudruzi vykecaj. A teď s tím covidem jsem si na to vzpomněl a říkal jsem si vidíš, už zase nesmíš do práce,“ směje se.
Více ve videu:
Kdo je Emil Svátek
Rodák z Pelhřimova. Od útlého dětství toužil stát se kriminalistou. Sen se mu splnil, přestože pocházel z rodiny, kterou minulý režim perzekuoval. Dědečka z maminčiny strany dle slov pana Emila komunisté umučili a jeho tatínek, vzdělanec a intelektuál, skončil v uranových dolech. Sám Emil šel po maturitě na rok dobrovolně „k lopatě“ a díky posudku od prvního zaměstnavatele se mu podařilo proniknout do řad tehdejší SNB. Když kádrováci SNB zjistili, z jaké pochází rodiny, zarazili mu jakýkoli budoucí postup. Cesta k vysněné kriminalistice byla dlouhá a klikatá. V 80. letech byl jako tehdy řadový příslušník a nestraník převelen k ochraně ústavních činitelů ÚV KSČ, kde chyběli lidé. Časem získal sympatie u některých funkcionářů a díky intervenci jednoho z nich se dostal na důstojnickou školu a dále pak k OKTE (odbor kriminalistické techniky a expertíz).
Specializoval se zejména na daktyloskopii a ve svém oboru se záhy stal špičkou. Začátkem 90. let dle svých slov nechyběl u žádného závažného případu, který se tehdy stal. Byl vedoucím oddělení daktyloskopie a podle nových pravidel si měl doplnit vysokoškolské vzdělání. To odmítl a odešel na osm let do soukromé sféry. Živil se jako kriminalistický expert na volné noze a soudní znalec. Začátkem tisíciletí dostal nabídku vrátit se k policii jako civilní zaměstnanec na specializované pracoviště s počítačovou technikou. I tato práce ho dle jeho slov bavila a dělal ji rád až do začátku doby covidové, kdy se začal odvíjet jeho „netečkovaný příběh“ popsaný výše. Nyní je v důchodu a věnuje se převážně svým koníčkům a přátelům.
Zdroj: Nadační fond Svědomí národa
