Čím budoucí kosovský premiér překvapil ozbrojence z UÇK
Po skončení intervence NATO do Jugoslávie bylo v Kosovu podle různých dat pohřešováno asi tisíc lidí. Je možné, že některé použili v sousední Albánii na odebrání orgánů, které pak byly letadly odeslány neznámým směrem. Co ve skutečnosti víme o „černé transplantologii“ v této části Evropy?
Hlava kosovské vlády a bývalý polní velitel Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), kterou Bělehrad považuje za teroristickou organizaci, Ramuš Haradinaj rezignoval 19. července kvůli předvolání k výslechu Speciálním soudem pro vyšetřování zločinů UÇK. 24. července byl podroben výslechu v Haagu jako podezřelý, ale využil svého práva na zachování mlčení a prohlásil, že mu zákon zakazuje mluvit o otázkách, které mu byly položeny.
Ramušův bratr Daut Haradinaj, který má také podobné válečné zkušenosti, byl podle slov předsedy kosovské Euroatlantické strany Milaima Zeky rovněž předvolán k soudu, nepokládal však za nutné o tom informovat veřejnost. Zprávy se objevily 15. srpna.
Haagský soudní spis bývalého kosovského premiéra
Daut Haradinaj nebyl dříve postaven před mezinárodní soud, ale případ jeho staršího bratra Ramuše byl dvakrát projednán Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v letech 2005 a 2008, byl dvakrát zproštěn viny. Bývalý polní velitel byl podezírán z řízení operací s cílem násilného vyhoštění Srbů a Romů, z násilného zadržování lidí, odcizování majetku, deportací, vražd, znásilňování a dalších nehumánních činů, včetně zúčtování s kosovskými Albánci podezřelými ze spolupráce s jugoslávskou armádou. Tribunál se nakonec usnesl, že příslušníci UÇK páchali těžké zločiny, ale samotný Haradinaj se na tom nepodílel.
Připomeneme, že Haradinaje soudili právě za válečné události v Kosovu, tedy za zločiny proti válečným zákonům a tradicím a proti lidskosti, které byly spáchané v období od 1. března 1998 do konce září stejného roku. Jenže zmizení obyvatel Kosova v období po ukončení agrese NATO proti Jugoslávii a po stažení jugoslávské armády a policie z tohoto kraje, tedy od počátku léta 1999 do října 2000, zůstalo neobjasněné a nevyšetřené
Současně s výslechem kosovského expremiéra připomněla informační agentura Republiky Srbské SRNA zprávu o práci se svědky z 30. října 2003, jejímž autorem byl šéf mise OSN v Prištině a Skopje Eamon Smith, a která byla zaslána vedoucímu vyšetřovacího oddělení ICTY Patricku Lopez-Terresovi za účasti hlavy oddělení spravedlnosti Mise OSN v Kosovu (UNMIK) Paula Coffeye.
Sken dokumentu
O tomto dokumentu se dávno nemluvilo. A zřejmě by se nemluvilo vůbec, kdyby v roce 2008 nevyšla kniha bývalé hlavní žalobkyně ICTY Carly del Ponte Lov „Já a váleční zločinci“, ve které se veřejně poprvé mluvilo o „černé transplantologii“ v Kosovu a Albánii a o smutně proslulém Žlutém domu na severu Albánie, který byl údajně jedním z míst nelegálních chirurgických zákroků.
Pak byla na základě svědeckých výpovědí a dodatečných důkazů shromážděných při expertíze ve Žlutém domě v roce 2004 sestavena zpráva švýcarského senátora Dicka Martyho, jež byla koncem roku 2010 zaslána PACE. Informace, které byly zjevně totožné s obsahem zprávy Eamona Smithe, zveřejnila v roce 2008 také organizace Human Rights Watch.
V roce 2011 po projevu Dicka Martyho v PACE se na internetu objevil sken originálního dokumentu UNMIK, o kterém napsala srbská některá světová média.
Proč si tedy vzpomněli na tuto zprávu dnes?
Pomsta Kosovské osvobozenecké armády se prodává studená
„Ramuš a Daut (bratři Haradinajovi) požádali v červenci 1999 místní velitele UÇK, aby se přestali mstít (Srbům), zorganizovali únosy Srbů na dobytém území a jejich přepravu do Albánie. I pak jsme se mstili a vraždili je, ale nyní to vše přísně kontrolovali,“ sdělil jeden ze svědků, jehož výpověď byla uvedena ve zprávě UNMIK z roku 2003.
„Daut Haradinaj zavítal několikrát do Tirany, aby se podíval, jak to jde. Ramuš byl také párkrát v Tiraně. Neznám podrobnosti jeho účasti, svěřil vše bratrovi, ale musel o všem vědět,“ řekl další účastník dopravy zajatců z Kosova do Albánie, nižší šarže UÇK, jehož výpověď je rovněž uvedena ve vzpomínané zprávě.
Nečekaná péče bratrů Haradinajových o „zachování celistvosti“ unesených kosovských Srbů byla překvapením také pro samotné příslušníky UÇK. Jeden z nich vzpomíná:
„V Prizrenu nám rozkázali, abychom zajatce nebili a dobře s nimi zacházeli. Něco podobného jsem slyšel poprvé a byl jsem překvapen, protože předtím nám vždy dovolili, abychom je mlátili podle vlastního uvážení, lámali jim ruce a nohy.“
„O všech, koho chytíte, informujte především mne, rozkázal velitel regionu Dukadjin,“ vzpomíná další svědek.
Za války v devadesátých letech rozdělili lídři UÇK území Kosova a Metohije na osm operačních zón. Zóna Dukagjin zahrnula města na západě kraje. Působilo tady na 2,5 tisíce bojovníků v sestavě tří brigád. Velitelem jedné byl Daut Haradinaj. A velel této zóně, zejména podle výpovědi svědka u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v roce 2011, právě samotný Ramuš Haradinaj.
Osm svědků, kteří vypověděli, že přepravovali do Albánie zajatce, vysvětlilo, v čem spočívá příčina této náhlé péče o zdraví včerejších nepřátel ze strany velení UÇK.
O čem promluvili svědkové
Redakce Sputnik nadále pokračuje v publikování řadě exkluzivních materiálů o černé transplantologii v Kosovu v souvislosti s kauzou Haradinajů.
„Poprvé jsem nevěděl, co se tu děje. Podruhé jsem si pomyslel, že jde o prostituci. Potřetí jsem ale přesně věděl, oč jde, a pocítil jsem hrůzu. Chtěl jsem jen jedno – utéci. Po návratu do Kosova jsem veliteli řekl, že mám pneumonii. Tak jsem se z toho dostal,“ vzpomíná Albánec, který spolupracoval s Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK) a účastnil se přepravy zajatců z Kosova do Albánie po ukončení války v Kosovu.
Co by mohlo takto vyděsit řidiče z teroristické Kosovské osvobozenecké armády, který viděl válku a jehož výpověď najdeme ve zprávě Mise OSN v Kosovu pod pseudonymem „svědek č.1“?
Připomeneme, že tato zpráva z 30. října 2003, která byla sepsána šéfem Mise OSN (UNMIK) v Prištině a Skopje Eamonem Smithem a poslána šéfovi Vyšetřovacího oddělení ICTY Patricku Lopezu-Terresovi, se stala prvním a jedním z nejobsáhlejších dokumentů věnovaných předpokládanému obchodu s lidskými orgány v Kosovu a Albánii v letech 1999 a 2000.
Odporný nasládlý zápach
Anglicky sepsaná zpráva obsahuje výpovědi osmi anonymních svědků, jejichž jména byla z bezpečnostních důvodů nahrazena řádnými čísly a literami: zdroje č. 1, 2, 3, 4 a zdroje N, P, C, B. Všichni byli označeni za etnické Albánce. Přístupná kopie zprávy však obsahuje výpovědi jenom čtyř svědků, o výpovědích těch ostatních je zmiňováno v přiložené korespondenci, přičemž výpovědi prvních a posledních čtyř svědků se částečně shodují.
„Řekli mi, že bude třeba přepravit náklaďák z Peji do Prizrenu, PA (pozn. pravděpodobně iniciály) mi řekl, abych dělal svou práci, neotvíral pusu a abych na tento úkol zapomněl, tím se dožiji vysokého věku“, vzpomíná svědek č. 2.
Další zdroj, jehož výpověď je převyprávěna, popisuje, jak vozil do „žlutého domu“ nejen Srby, ale i zajatce z východní Evropy a bývalého SSSR, kteří mluvili slovanskými jazyky. Vzpomíná si, že v náklaďáku nebyla okna a ventilace fungovala špatně, takže několik dívek, které se v něm nacházely, se málem udusily. Kromě toho se ve zprávě uvádí, že tento svědek dostal rozkaz doprovázet vozy, které převážely části těl nebo orgány na letiště Rinas nedaleko Tirany, a také pohřbívat lidské ostatky, které ležely v černých pytlích.
Další citát: „Zdroj popsal cestu do domu jižně od Burreli (pozn. tedy do „žlutého domu“). Tam jeho supervisor řídil lidi, kteří pohřbívali, nebo pohřbívali na novém místě lidské ostatky a balili je do pytlů. Zdroj říká, že viděl 10 až 20 těl, která byla zakopávána na malém hřbitově asi kilometr od tohoto domu.“
Je zajímavé, že nikdo z osob uvedených ve zprávě UNMIK nebyl svědkem samotných lékařských operací, jeden z nich si ale vzpomíná: „Musel jsem vstoupit do pokoje domu jižně od Burreli, abych se napil vody. Pokoj byl čistý a byl v ní cítit silný zápach léků, což mi připomínalo nemocnici. Chápete, takový odporný nasládlý zápach. Udělalo se mi z toho špatně a chtěl jsem co nejdřív z pokoje ven.“
„Dva Arabové byli v uniformě UÇK. V domě byl hrozný zápach a na všech stěnách verše z Koránu,“ tvrdí další zdroj.
Byznys není válka: do obchodu se dávali nejen Srbové
Vzpomínky očitých svědků potvrzují, že velení UÇK bralo vraždy a únosy, k nimž docházelo v letech 1999 a 2000, prostě jako výnosný byznys: „C říká, že prvním dvěma Srbům vzali jen dvě ledviny, po čemž je zabili. Ta myšlenka spočívala v tom, aby se dostali na trh. Pak to začali dělat lépe a vydělávali až 45 000 (pozn. pravděpodobně dolarů) z jednoho člověka.“
„Válka a chaos po ní – to byla nejlepší situace pro byznys,“ opakuje jeden zdroj slova svého „velitele“ z UÇK.
Ke zprávě UNMIK se přikládá seznam deseti jmen zajatců poslaných do Albánie. Podle jmen jsou všichni etničtí Srbové. V samotných výpovědích se uvádí mnohem více obětí únosů převezených do Albánie za pomoci svědků – byli přepravováni ve velkých partiích z několika desítek lidí, prostě jejich jména nebyla zdrojům známá.
„Bylo tam 30 zajatců, mezi nimi jedna žena, a 10 vojáků UÇK. Čekali na nás. Zjevně šli dlouho pěšky. Byli špinaví a zaprášení, někteří z nich měli modřiny,“ vzpomíná svědek č. 2 na první „partii“, kterou odvážel z Kosova do Albánie.
Autor zprávy UNMIK Eamon Smith dospívá k závěru, že většinu zajatců tvořili kosovští Srbové unesení v červnu až říjnu 1999.
Ve výpovědích zdrojů se však objevují i unesené osoby albánské národnosti. Víc než to. Jeden ze svědků – zdroj č. 6 byl sám zajatcem UÇK, byl držen kvůli podezření ze spolupráce s jugoslávskou armádou. V dokumentu se uvádí, že jeho bratr byl kvůli stejnému podezření zabit.
„Pamatuji si, že jsem byl velmi zarmoucen, protože tam byly albánské dívky. A byly velmi mladé,“ tvrdí svědek č. 1.
Pracovník Střediska pro novinářská vyšetřování (Center for Investigative Reporting) a autor dokumentárního filmu The Kosovan Disappeared Michael Montgomery v rozhovoru pro The Balkan Insight v roce 2009 tvrdil, že jeho vyšetřování, které se stalo základem korespondence Eamona Smithe s Patrickem Lopezem-Tarresem z ICTY, začalo vlastně pátráním po ostatcích právě albánských nezvěstných osob. O Montgomerym bude ale řeč dále.
Zatím jen poznamenáme, že ve zprávě UNMIK je následující svědecká výpověď: „Albánské dívky ze severu (Albánie) byly uneseny a využity k tomuto účelu (pozn. na orgány), místo aby byly poslány do Itálie na prostituci jako mnohé jiné.“
Pro mládež všechno
Několik svědků, jejichž vzpomínky jsou uvedeny ve zprávě UNMIK, jednohlasně tvrdí, že vězňové, které dopravili z Kosova do Albánie, byli na pohled mladí a zdraví.
„Nevěděl jsem, kdo byli tito Srbové. Byli staří tak kolem třicítky. Podle jejich vzhledu se dalo předpokládat, že byli venkované.“
„Strčili do minivanu čtyři srbské muže. Byli mladí a v dobré kondici.“
Tři svědkové upozornili na neobvyklé rozkazy velitelů, aby dobře zacházeli s vězni, nebili je do trupu, nemrzačili, krmili je a dávali jim pití.
„Myslím, že je chtěli zabít. Přitom ale přísně rozkázali, abychom je nemlátili, neporanili a také jim dávali vodu a jídlo. Bylo to již po ‚vraždách z pomsty‘, na konci července a začátku srpna 1999,“ vzpomíná nejvýřečnější svědek č. 1.
„Přinesl jsem jim snídani. Překvapilo mne, že byla tak vydatná,“ řekl další svědek.
V letech 1999-2000 ještě Kosovo nevyhlásilo nezávislost a bylo autonomní oblastí Srbska, jak z hlediska Bělehradu, tak z hlediska světového společenství. Mezi Kosovem a Albánií byla normální stání hranice.
Četní účastníci dopravy mladých a zdravých kosovských Srbů do jistých míst v Albánii tvrdí, že přes státní hranici je vždy bez problémů pustili nehledě na ztíženou dopravu a masové prohlídky.
„Jeli jsme do Kukesu, překročili jsme hranici v Morinu. Frekvence byla velká. Nikdo nás na hranici nezastavil,“ vzpomíná svědek č. 2.
Jeden ze svědků tvrdí, že na letišti Rinas také nevznikaly žádné problémy při vývozu orgánů ze země: „S. Mi řekl, že na letišti Rinas nebyly žádné problémy. Jeho zaměstnancům dali trochu peněz, aby nad tím přivřeli oči.“
Novinář Michael Montgomery v rozhovoru pro Balkan Insight vyjádřil podiv, proč byla poválečná pomsta kosovským Srbům tak divná: „Nebylo jasné, proč, když šlo o vraždu z pomsty, bylo třeba dopravovat lidi přes hory do Albánie? Proč je nemohli prostě zabít v Kosou jako ostatní? Ještě divnější se zdálo, když lidé, kteří dopravovali vězně, vyprávěli o tom, jak měli zakázáno jim ubližovat. Mělo by to smysl pouze v případě, že by je drželi kvůli výkupnému. Jenže moc podobných případů neznám, zvlášť když šlo o výměnu Srbů.“
„Nechceme, aby nás rozřezali na kousky“
Dva další svědkové vzpomínají na zdravotní prohlídky a vzorky, jež odebírali vězňům po příchodu na místo.
„Během první ‚zásilky‘ do Burreli jsem slyšel, že je prohlíželi, odebírali vzorky krve. Dřív jsem také slyšel, že odebírají vězňům krev. Byl jsem v rozpacích, nač je to?“ vzpomíná svědek č. 1.
Tři svědkové tvrdí, že tam, kam dopravili vězně, viděli albánské lékaře a také jednoho neznámého původu s tmavší pletí. Jiní svědkové ho identifikovali jako Araba nebo Egypťana.
„Jeli jsme na konec cesty, byla tam světle žlutá budova. Před budovou stálo několik lidí a dva lékaři (představili je nám jako lékaře). Jeden byl Arab, druhý Albánec jménem doktor Admir.“
Tři svědkové vzpomínají na lékařský posudek, který dávali přepravcům vězňů.
„Příští den jsme je dopravili do domu jižně od Burreli, ve Fushe-Kruje. Než jsme se tam vydali, předal doktor vojákovi černou aktovku. Myslím, že v ní byly papíry. Na dalších cestách nám vždy dali aktovku s dokumenty, které jsme měli předat doktorovi spolu s vězni,“ vzpomíná svědek č. 1.
„Srbové byli vystrašeni. Během jedné zastávky nás jeden muž požádal, abychom ho zabili. ‚Nechceme, aby nás řezali na kousky,‘ řekl. V podvečer jsme je přivezli do domu jižně od Burreli,“ vzpomíná svědek č. 1 ve zprávě UNMIK.
Podle výkladu výpovědi svědka S., měli tito Srbové všechny důvody pro tyto obavy:
„S. mi sdělil, že v horách drží v zajetí mnoho Srbů, aby jim ‚zlepšili rozbor krve‘. Dobře je živili, intenzivně pracovali na farmách a kácení stromů. A když přišla objednávka na orgány (od zločinců z Kosovské osvobozenecké armády), odvezli je do Burreli, kde je čekala chirurgická operace. Den před operací je převezli do Fushe-Krija, na farmu poblíž. Po tom, co jim odebrali vše, co potřebovali, rovnou je tam pohřbili. Takže hroby jsou na soukromém pozemku.“
UNMIK dospívá ve své zprávě z roku 2003 k následujícímu závěru: „Zajatci dopravení do střední Albánie byli pak přepraveni do domu jižně od Burreli, ze kterého byla udělána improvizovaná klinika. Lékařské zařízení tu použili na vyoperování zajatcům vnitřních orgánů, ti pak umřeli. Jejich ostatky byly pohřbeny v bezprostřední blízkosti.“
Vyndal jsem srdce, ještě tlouklo
Na základě svědeckých výpovědí poskytnutých americkým novinářem Michaelem Montgomerym a zpracovaných misí OSN v Kosovu (UNMIK) byla iniciována soudní expertíza v domě jižně od Burreli, na severu Albánie.
Expertízu provedli specialisté Tom Grange a Horar Frydenlund 4. a 5. února 2004.
Krvavé stopy ve „žlutém domě“
Zpráva, která byla odeslána tehdejšímu řediteli Správy UNMIK pro zmizelé beze stopy a soudní medicínu Jose Pablo Baraybaru, obsahuje seznam u „žlutého domu“ nalezených předmětů. Mezi nimi byly injekční stříkačky, obaly a lahvičky od léků Tranxene (pozn. Anxiolytikum – na uvolnění svalů a sedaci), Chloraphenical 250 mg (pozn. ve skutečnosti se látka nazývá Chloramphenicol, ve zprávě byly v jeho názvu udělány dvě chyby), Cimarizine 25 mg (pozn. blokátor vápníkových kanálů, používá se na aktivaci krevního oběhu), Buscopean 10 mg (pozn. Spasmolytikum, používá se při ledvinových a jiných kolikách), části chirurgického speciálního oblečení a prázdné pouzdro od pistole.
Zástupci ICTY věděli o vyšetřování UNMIK ve „žlutém domě“, protože ve zprávě se o jeho výsledcích zmiňuje ředitel vyšetřovací skupiny Mezinárodního trestního soudu v Haagu Matti Raatikainen.
Ale nehledě na to, že expertíza byla provedena seriózní mezinárodní organizací s vědomím Mezinárodního trestního soudu, vypadá docela divně. Například jeden ze dvou expertů dokument podepsal pouze jako Grange, podpis Frydenlunda na dokumentu není vůbec. Nalezené předměty jsou navíc popsány ledabyle – není uveden jejich počet, jejich stav, nebyly odebrány vzorky možného na nich zachovaného biologického materiálu. Také není jasné, proč zločinci, pokud byl „žlutý dům“ v letech 1999-2000 místem odebírání orgánů, neuklidili okolo domu rozházené důkazy, když experti na místo dorazili až po čtyřech letech.
Byly provedeny luminolové zkoušky (chemiluminiscence, krev svítí modrofialově), které ukázaly přítomnost četných stop krve na podlaze kuchyně. Ale z neznámého důvodu po objevení samotného faktu jejich přítomnosti nebyly provedeny další expertízy. Nikdo nezjišťoval, jestli je to krev lidská nebo zvířecí. Analýzy na hemoglobin člověka nebyly odebrány.
Bílý dům: Rodili děti a zabíjeli skot
V roce 2008 srbská televizní stanice B92 natočila dvoudílné vyšetřování Tajemství „žlutého domu“, kde je rozhovor s majiteli tohoto domu (v té době už byl dům dávno přetřen na bílo) – starším mužem a jeho mladou příbuznou, kteří nejdříve řekli, že v kuchyni rodila jedna z žen jejich rodiny – v roce 1990 a 1991, poté také dodali, že na podlaze mohla zůstat i krev zvířat, která tam rozřezávali.
Oblastní albánský prokurátor Arben Dulja, který souhlasil s rozhovorem s natáčecím týmem B92, dokonce popírá nalezení injekčních stříkaček i přesto, že fakt jejich nálezu je jasně zaznamenán v soudní zprávě z roku 2004. Zároveň vnučka majitele domu tvrdí, že injekční stříkačky používá celá rodina. Uvedla, že dědeček je starý a nemocný, matka prý také. Stříkačky údajně vyhazovali společně s dalším odpadem.
Výpovědi albánského prokurátora a majitelů domu se neshodují ani ohledně nalezených lahviček od léků. Dulja tvrdí, že u domu byly nalezeny pouze dvě ampule penicilínu (ve skutečnosti z antibiotik je ve zprávě UNMIK uveden pouze chloramfenikol), zatímco mladá majitelka domu říká, že léky na uvolnění svalů používal její bratr, který trpěl revmatismem, kvůli čemuž dva měsíce ležel v nemocnici. Ale Tranxene, který je používán i jako svalový relaxant, není podle veřejných medicínských zdrojů používán při léčbě revmatických onemocnění.
Transplantolog amatér. Otevření žeber kalašnikovem
Srbská prokuratura pro válečné zločiny vyšetřovala také případy Srbů zmizelých v Kosovu. V roce 2012 zveřejnila televizní stanice RTS rozhovor s jedním z chráněných svědků srbské prokuratury, pomocníka UÇK v nižší hodnosti, který tvrdil, že se zločinu bezprostředně zúčastnil. Mluvčí Prokuratury pro válečné zločiny Bruno Vekarič tehdy prohlásil, že se rozhodl pro zveřejnění této výpovědi, aby příběh z černé transplantologie nebyl znovu zameten pod koberec.
„Během výuky nám ukazovali, jak máme, když to bude třeba, transplantovat tu či onu část těla – ledviny, srdce a plíce z jednoho těla do druhého,“ vzpomíná si svědek a podotýká, že je učili na loutkách z plastu a gumy.
Tvrzení, že lidi, kteří neměli lékařské vzdělání, učili základy transplantologie, se zdá být překvapivé, avšak sám srbský prokurátor pro válečné zločiny Vladimir Vukčevič, když komentoval výpověď svého zdroje, podotýkal, že jeho rezort důkladně prověřil svědka a jeho výpověď v průběhu více než jednoho roku a dospěl k závěru, že nehledě na šokující detaily je jeho výpověď hodná důvěry.
Svědek promluvil o tom, jak mu na „operaci“ přivedli mladého muže nealbánské národnosti, asi devatenácti nebo dvacetiletého. Bojovníci UÇK drželi jeho končetiny, aby se nemohl pohnout. Samotná operace se prováděla pod vedením jistého doktora: „Ten (doktor) mi řekl, co mám dělat: …provést řez jednou rovnou čárou od hrtanu až do konce žeber.“
„A začal jsem dělat tak, jak mě učili: levou ruku dáváš na prsa a pravou bereš skalpel a jedeš. Dal jsem mu levou ruku na prsa a začal jsem řezat. Když jsem se dostal dolů, začala tryskat krev. Když jsem ho řezal, kdesi v polovině té operace začal křičet, abychom ho nezabíjeli, pak ztratil vědomí. Nevím, jestli ztratil vědomí, nebo zemřel. Nevím to, protože jsem byl nesvůj.“
Pak svědkovi rozkázali, aby udělal další řez. Vzpomíná si, že jeden z doktorových pomocníků zapomněl přinést nůžky na štípání žeber, a proto musel svědek použít bodák od samopalu Kalašnikova, který nahradil nůžky.
Vyoperovat srdce „na koleně“ – beletrie, nebo realita?
„(Doktor) ponořil obě ruce do těla. Vtom přišel jiný doktor a řekl: ‚Je třeba to ukončit co nejdřív. Máme velmi málo času.‘ Doktorův známý přinesl nějakou krabici, otevřel ji a dal vedle mě,“ vzpomíná si svědek srbské prokuratury.
Detailně popsal převazování cév chirurgickými nitěmi, protože jeden z doktorů zapomněl přinést svěrky. A ukončení vyoperování srdce vypadalo v jeho popisu takto:
„Přeřízli jsme cévy, a když jsem vyndal srdce, ještě tlouklo. Nevím, jak jsem to udělal. Dal jsem ho do krabice, kterou přinesl doktorův pomocník. Ten přinesl ještě tři nějaké lahvičky. Jeden z vysoce postavených velitelů mi řekl: ‚Jsi borec. Takové vojáky v Kosovu potřebujeme!‘.“
Výpověď svědka srbské prokuratury vyvolala rozporuplnou reakci v srbském lékařském společenství. Část chirurgů a transplantologů má za to, že pro vyoperování a včasnou přepravu orgánů jsou nezbytné velmi specifické podmínky a velký tým kvalifikovaného lékařského personálu.
Zoran Stankovič, doktor lékařských věd, specialista v patologické anatomii a bývalý ministr zdravotnictví Srbska ve svém komentáři pro Sputnik říká, že situace je nejednoznačná. Ano, vyoperování orgánů si vyžaduje zvláštní podmínky, avšak nemůžeme si být jisti tím, že ty nebyly v Albánii zajištěny, protože „žlutý dům“ nebyl jediným místem, které se v tomto kriminálním byznysu využívalo. A navíc, když není třeba se starat o přežití a další život dárce, některé požadavky k operaci odpadávají.
„Když jde o transplantaci orgánů, je nutné dodržování dost přísných podmínek. Nejsem si jist tím, že ve ‚žlutém domě‘ tyto podmínky byly. Možná, že v nějakém jiném místě. Podobné operace předpokládají přítomnost kvalifikovaného lékařského týmu, a ten, komu jsou orgány určeny, musí být někde blízko, protože je nutné to všechno stihnout za několik hodin – od okamžiku vyoperování orgánu až do jeho transplantace pacientovi,“ řekl Stankovič.
Podle informací srbské prokuratury pro válečné zločiny žádné rozpory mezi nevhodnými podmínkami pro chirurgické operace ve „žlutém domě“ a jejich předpokládaným provedením v Albánii nejsou, protože obchodu s orgány se účastnily podle jejich údajů také zdravotní ústavy, které se za války využívaly na léčbu vojáků UÇK, mj. nemocnice při kasárnách Bajram Curri (město ne severu Albánie, administrativní středisko okruhu Tropojë), poliklinika při závodu Coca-Cola v Tiraně a neuropsychiatrická nemocnice ve věznici č. 320 v Burreli. Důkazy svých předpokladů ohledně těchto lékařských ústavů však prokuratura dosud nezveřejnila.
„Jsem naprosto přesvědčen, že důkazy byly zničeny v tribunálu“
V předcházejících dílech jsme uvedli různé svědecké výpovědi o případech „černé transplantologie“ v Kosovu a Albánii. Ale hlavním dokumentem je i nadále zpráva UNMIK, v které figuruje tehdejší polní velitel Ramuš Haradinaj, a která obsahuje dost konkrétní závěry.
Tato zpráva byla zaslána soudnímu orgánu, který nese hlavní odpovědnost za vyšetřování zločinů na postjugoslávském prostoru, Haagskému tribunálu (ICTY).
Nepotřebné důkazy
Dále došlo k něčemu nepochopitelnému. V lednu 2005 zahájil tribunál vyšetřování pod názvem Don Quijote. Dokument SFO / 09 / 99–8045 obsahuje žádost o vykonání chemického rozboru doličných předmětů objevených v takzvaném Žlutém domě, zejména prázdných nádob na léky jako „tranxene“, „chlooramphemical“, „cinarizine“ a „biscopean“, jež mohly být, podle předpokladu autorů dotazu, použity během chirurgických zákroků.
Zprávy o tomto dokumentu uveřejnil poprvé srbský list Press.
Avšak proti žádnému Albánci, včetně Ramuše Haradinaje, nebyla vznesena obžaloba v souvislosti s předpokládaným obchodem s lidskými orgány.
Z toho se dá učinit závěr, že svědecké výpovědi, jež shromáždila UNMIK v roce 2003, byly záměrně zamlčeny. K tomuto závěru dospěl americký novinář Michael Montgomery, který řekl v roce 2009 v interview pro Balkan Insight, že velká část důkazů byla prostě zničena.
Montgomery v tomto rozhovoru sdělil, že při vyšetřování případů zmizení lidí v Kosovu se ptal spolu se svým kolegou Stephenem Smithem velkého počtu místních občanů, kteří pracovali jako řidiči a pomáhali Kosovské osvobozenecké armádě s logistikou. Montgomery tvrdí, že právě jejich vyšetřování bylo původním zdrojem zprávy UNMIK, protože v roce 2003 předali tyto informace Kanceláři pro pohřešované osoby této mise.
„Existují přesvědčivé důkazy toho, že Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) nebo její určité jednotky držely lidi na svých základnách, v improvizovaných věznicích nebo soukromých domech, kde s nimy bylo krutě zacházeno. Bylo to za války a po válce, v místech, o kterých jsme mluvili ve svém dokumentárním filmu The Kosovan disappeared: v Prizrenu a okolí, v blízkosti Juniku (město v Metohiji) a na dalších místech v Kosovu, a také v Tropoji, v Kukesu, v Burreli, a dokonce v Durresu (albánská města),“ tvrdí americký novinář.
„Čekali jsme, kdy OSN (pozn. UNMIK je mise OSN v Kosovu) zanalyzuje naše důkazy, doličné předměty, a možná také nové. To se ale nestalo. Jsem naprosto přesvědčen, že důkazy byly zničeny v tribunálu,“ řekl na závěr novinář.
A je po ptákách. Haradinaj není vinen
Ve svém pozdějším rozhovoru pro srbskou televizi N1 v roce 2015 předložil Montgomery teorii, podle které ICTY zničil důkazy ohledně Žlutého domu proto, že se tribunálu nepodařilo prokázat účast Haradinaje, a proto ztratil zájem o kosovskou černou transplantologii.
Tiskový tajemník srbské prokuratury pro válečné zločiny Bruno Vekarić prohlásil v roce 2009 v komentáři pro Press, že Haag zlikvidoval přes 2 tisíce důkazů, včetně zločinů na severu Albánie. Ve stejném interview také řekl, že ICTY dával přímo do souvislosti Žlutý dům a Haradinaje.
V roce 2012 došlo k sporu na dálku mezi tehdejším hlavním žalobcem ICTY Sergem Brammertzem a bývalou hlavní prokurátorkou Carlou del Ponteovou. Brammertz prohlásil, že za likvidaci nese odpovědnost jeho předchůdkyně. Del Ponteová, autorka knihy Lov: Já a váleční zločinci, prohlásila v interview pro srbský Press, že ví, kdo zničil důkazy, ale nemá s tím nic společného.
V roce 2019 ale řekla v rozhovoru pro srbskou agenturu Tanjug toto: „Když jsem se dozvěděla o likvidaci vzorků, položila jsem jim tuto otázku. Konalo se vnitřní vyšetřování. Je třeba se jich zeptat na výsledek (těch, kteří přišli do vedení tribunálu po ní).
V lednu 2019 prohlásil Dick Marty, autor zprávy PACE o černé transplantologii v Kosovu, v rozhovoru pro srbský list Novosti, že se vyšetřování konalo naprosto amatérsky, a že léky, injekční stříkačky a další předměty nalezené v Burreli byly „pohřbeny“ v tribunálu.
„Když jsem se svého času obrátil na ICTY pro informace o důkazech shromážděných v místě předpokládaného zločinu ve Žlutém domu, odpověděli mi, že je již nemají, že je vyhodili, aby uvolnili místo, poněvadž byly stejně k ničemu. Tohle mne šokovalo,“ vzpomíná novinář.
Příčiny, motivy a logika počínání ICTY se nedají zjistit.
Velké naděje: Pomůže Zvláštní soud objevit stopy po tisících pohřešovaných Srbech?
Poněvadž drtivou většinu pohřešovaných tvoří Srbové, vkládají v Bělehradu velké naděje ve Zvláštní soud pro válečné zločiny Kosovské osvobozenecké armády, který po dlouhém a bolestivém odsouhlasení v kosovském parlamentu zahájil svoji činnost 1. ledna 2017, a pouze v létě 2019 začal aktivně pracovat, po čemž byl Ramuš Haradinaj a jeho bratr Daut předvoláni k výslechu. Srbsko předpokládá, že tento soudní orgán dokáže shrnout vše, co vypátrala mise OSN v Kosovu, zvláštní tým vyšetřovatelů Rady Evropy (e) a srbská prokuratura pro válečné zločiny.
Prognózy expertů o perspektivách obnovení spravedlnosti jsou různé. Advokát Goran Petronijevič, který pracoval se srbskými obžalovanými v Haagském tribunálu, učinil například ve svém komentáři pro Sputnik předpoklad, že předvolání Haradinaje na Zvláštní prokuraturu je pouhá fraška, taktický tah Američanů, kteří řídí kosovskou politiku, a že samotný Zvláštní soud pro zločiny Kosovské osvobozenecké armády pracuje podle jeho mínění pouze proto, aby ukázal světu, že pracuje, ale nikoli proto, aby dosáhl výsledků:
„Světové společenství ho založilo, protože muselo reagovat na zprávu Dicka Martyho. Haagský tribunál ignoroval četné důkazy proti Haradinajovi. Dnes ho mohou soudit pouze po získání nových důkazů. Ty se dají najít, když si to budou přát. Vraždili ale právě oni, včetně Albánců, z jejichž vraždy pak obvinili srbské síly.“
Na druhou stranu srbský politolog Branko Radun řekl v rozhovoru pro Sputnik, že nezávisle na tom, jak dopadne v Haagu nové vyšetřování zločinů Kosovské osvobozenecké armády, musí být samotný fakt, že Haradinaj byl znovu předvolán k výslechu jako podezřelá osoba, vnímán jako jistý signál Prištině.
Domnívá se, že západní ochránci samozvaného Kosova jsou připraveni „nahradit hráče“ v Prištině, nahradit „starou gardu“ Kosovské osvobozenecké armády novými, ještě nezkompromitovanými politiky.
„Myslím, že Washington má v úmyslu něco změnit v kosovských prozatímních mocenských orgánech. Otázka spočívá v tom, do jaké míry bude tento záměr ztělesněn. Myslím, že postupně se bude přece jen něco měnit,“ řekl expert.
O černé transplantologii nevíme vůbec nic
O černé transplantologii na Balkánu koluje spousta krvavých „městských pověstí“ a neověřených tvrzení. Jenže více než jeden tisíc pohřešovaných Srbů a příslušníků dalších národností, jež žili v Kosovu, nebylo během 20 let nalezeno. Stejně jako nebyla objevena jejich těla.
Vyhozené doličné předměty. Nepečlivé expertízy. Protichůdné důkazy. Skutečnost, že Albánie nemá politickou vůli na spolupráci s vyšetřovateli a exhumaci ostatků… Svět se nedočkal žádného obžalovacího rozsudku ve věci černé transplantologie. Rodinní příslušníci pohřešovaných stále ještě doufají, že se dozvědí, co se stalo jejich příbuzným a blízkým.
